V tomto článku si, milí čtenáři, rozhodně nehodlám klást za cíl provést vás všemi zákoutími míchání, nebo vám radit jak udělat ten nejlepší mix. Od toho jsou odborné knihy, odborné kurzy a odborné školy a obecná škola života, které mají k dispozici vesměs mnohem větší rozsah než těch několik stránek, které mi pro naše povídání časopis Music Store věnoval.
V návaznosti na článek o nahrávání podomácku by tato stať měla sloužit spíš jako osvětlení základů zvukařského řemesla, je tedy určena hlavně hudebníkům, kteří přemýšlejí jak si onen amatérsky pořízený záznam smíchat. Často se nás (myslím mě a těch zkušenějších) lidé ptají na takové věci jako jak nastavit ekvalizér, kompresor nebo jaký plug-in použít na to či ono. Věřte mi, že na to není žádný univerzální recept. Každá nahrávka je jiná, každý z nás má o ní svojí představu, a tak se dá smíchat takřka na tisíc různých způsobů. Všichni máme své uši, všichni máme svoji invenci a vkus, a tak nám nezbývá než míchat si po svém. Postup, který se zde dočtete, vychází z mých zkušeností a z obecných principů práce s nahrávkou. Věřím, že by vám tyto věci snad mohly do začátku trochu osvětlit základní postupy zpracování nahrávky, ale rozhodně je neberte jako závazné dogma!
Ačkoliv, jedno závazné pravidlo skutečně existuje, a sice že "při mixu neexistují žádná pravidla". Dělejte si věci po svém tak, aby se vám s nimi dobře pracovalo a aby se vám nahrávka líbila.
Než začneme cizelovat
Náš článek o natáčení končí ve chvíli kdy dozní poslední tón, a tak by bylo vhodné navázat ve stejném okamžiku. Jako první věc ze všeho doporučuji nahrávku řádně uložit a zazálohovat. Není snad nic horšího než vysvětlovat bubeníkovi proč že má svůj part přehrávat znova když už to jednou přece tak úžasně nahrál (o ostatních členech kapely nemluvě). Proto, pokud máte v počítači více disků, doporučuji jednoduše zkopírovat složku s projektem na jiný disk. Mně se pro tento účel osvědčil externí disk, který si po skončení natáčení beru domů (a se kterým pak i spím). Další doporučení hodná věc je časový odstup. Pokud vám to časový plán dovolí, zkuste si mezi natáčením a mícháním dát několik dní pauzu. Pokud člověk začne míchat ještě pod vlivem kytarového sóla, které točil před hodinou, hrozí riziko, že není zcela soudný a nevystihne správné poměry nástrojů v nahrávce. Navíc po celodenní práci je unavený nejen člověk sám, ale i jeho sluchový aparát. Jinými slovy, nechejte ucho odpočinout a dopřejte si chvíli odpočinku.
Letmý pohled na bitevní pole
Řada zvukařů má ve zvyku s nahrávkou pracovat už v průběhu natáčení. Tento styl práce, který nám umožňují digitální zařízení, má řadu výhod. Jednak je to fakt, že v přítomnosti kapely se dá tímto způsobem zohlednit obecná představa jednotlivých hráčů. Pokud má třeba kytarista vyzkoušený delay není od věci si nechat poradit a zapsat si jeho nastavení alespoň jako výchozí pro další úpravy. Další výhodou je úspora času, plynoucí například z toho, že už máte pozapínanou a zhruba nastavenou dynamiku kde má být a stačí ji jen doladit.
Pojďme se ale podívat jak dál. Díky digitální technologii se při točení řada střihů udělá rychle a na hrubo s tím, že je lze později dotáhnout. Ted tedy přišel čas vyčistit nahrávku od věcí co v ní být nemají a upravit střihy tak, aby byly co možná nejpřirozenější (respektive aby nebyly slyšet). Pokud potřebujeme sestřihnout k době dva záběry je dobré je nestřihat kolmo (skončil 1. - začal 2.), ale udělat mezi nimi krátké prolnutí (crossfade). Tím se vyhneme nepříjemnému lupnutí v místě přechodu. V našem projektu si takových míst povšimněte především v kytarovém sólu, které je sestřiženo z několika zvlášť nahrávaných částí. Samplitude má pro tento účel skvělý nástroj, který se jmenuje Auto Crossfade Mode. Pokud jej zapnete (najdete ho nahoře na liště jako obrázek X s nápisem Auto) nebudou střihy kolmé, ale právě s krátkou prolínačkou. To se dá použít nejen pro vlastní střihy, ale i pro sesazování různých záběrů.
Při každém nahrávání poté co stisknete červené RECORD (záznam), zbývá mnohdy několik vteřin než muzikant začne hrát, potažmo zpívat. Po tu dobu se připravuje na svůj výkon tím, že kašle, smrká, pije nebo listuje partiturou. Tyhle věci však v záznamu nechceme a tak je dobré před začátkem mixu poslechnout všechny stopy kde takovéhle věci mohou být a tyhle ruchy vymazat. V Samplitude se to dá udělat buď označením a smazáním (stiskem klávesy DELETE) nebo upravením začátků a konců záběru těsně před užitečný signál. Pokud mažete pomocí DELETE všimněte si, že se opět, pokud máte zapnutou funkci Auto Crossfade, vytvoří v místě střihu krátký fade-in/fade-out (česky zvuková roztmívačka/zatmívačka). Totéž doporučuji udělat i v případě, pokud chcete upravit začátky záběrů. Pokud označíte příslušný záběr (nebo více), objeví se na začátku, uprostřed a na konci modré čtverečky, na něž je položená vodorovná čára. Potáhnutím spodního čtverečku změníte polohu začátku resp. konce záběru, potáhnutím horních čtverečků měníte délku fade-in nebo fade-out. Střední čtvereček slouží k nastavení vlastní hlasitosti daného záběru bez ohledu na nastavení stopy (k této funkci se později pravděpodobně vrátíme).
Zde bych se rád zamyslel nad jednou věcí. Občas se setkám s názorem, že nahrávku je třeba absolutně vyčistit. Jsou zvukaři, kteří stráví hodiny vystřiháváním nádechů ze stopy flétny či zpěvu, nebo čištěním slabých brumů ve zvuku zkreslené kytary. Nevím, zda je to dobře či ne, tady asi opět záleží na situaci. Můj názor je ale ten, že lampový brum patří ke zvuku nástroje (tedy v rozumné míře) a že žádný zpěvák nevydrží odzpívat čtyřminutovou píseň bez nadechnutí. Mně osobně tedy podobné přirozené ruchy v nahrávce nevadí (samozřejmě existují výjimky), dokonce bych řekl, že bez nich by mi zvuk přišel umělý a nepřirozený.
Když máme vyčištěné všechny nechtěné pazvuky, můžeme se konečně rozhlédnout. Tady bychom už měli začít myslet na to, jak projekt upravit tak, aby se nám s ním co možná nejlépe pracovalo. Pokud jsme točili všechny věci do monofonních stop, bude nejspíš vhodné sloučit například stopy kláves nebo overheadů do jedné stereofonní stopy. Dospělejší verze Samplitude (verze Classic, Producer a Professional) mají pro tento účel funkci Glue (lepidlo). Ta ovšem funguje jen v rámci jedné stopy, a tak si budeme muset poradit jinak. Označte si všechny záběry v obou mono stopách, ze kterých chcete udělat stereo, dejte obě stopy do SOLO režimu a jděte do menu Tools>Trackbounicng. Nastavte výstupní formát (tedy stereo), zaškrtněte volbu pro nahrazení objektů (Replace Objects in current VIP). Výsledný stereofonní objekt se vytvoří tak, jak máte stopy nastaveny, tedy včetně panorámy a hlasitosti (na výchozí hodnoty je snadno nastavíte dvojklikem). Pro náš účel tedy nezapomeňte na daných stopách povypínat efekty (pokud vám z natáčení nějaké zbyly), nastavit fadery na nulu a panorama od sebe. Objekt se uloží do aktivní (označené) stopy (obvykle to bývá jedna ze zdrojových, které nezapomeňte nastavit ve vlastnostech atribut STEREO.
Pojďme to zkusit nahrubo
Tehdy, když máme uklizeno, nastal čas podívat se (pokud možno s odstupem – ale o tom jsem už psal), co jsme to tenkrát vlastně nahráli a vymyslet co s tím. Specielně pokud mícháte skladbu, kterou jste předtím neslyšeli, je velmi dobré udělat „rychlomix" (říkáme mu hrubý mix nebo po cizím „roughmix"). Zkuste si postupně vytáhnout všechny fadery rytmikou počínaje a sóly konče tak, abyste si udělali alespoň přibližnou představu o tom kde co hraje, s čím se co doplňuje a podobně. Vkus a ucho vám již v této fázi nastíní možnou podobu budoucího mixu a pomalu se vám v hlavě začne rodit jak by to asi mělo hrát. Nevím jak vám, ale mě se s nahrávkou dobře pracuje, když je v ní něco co mě inspiruje a s čím si můžu vyhrát. V této fázi už můžete přemýšlet nad tím, kde bude jaký efekt, jak bude skladba dynamicky gradovat, jaká bude prostorová perspektiva, a které nástroje bude třeba upravit, aby se neslily s jinými.
Na tomto místě bych rád podotknul jednu věc: nebojte se do nahrávky razantně zasáhnout. Při natáčení (a s nástupem digitálního zpracování je to velmi patrné) se mnohde natočí hromada materiálu s tím, že „pak se z toho vybere". Bohužel často k proklamovanému „pak" už nedojde a tak člověku zbude spousta balastu. Pokud cítíte, že se vám některý nástroj kryje s jiným a škodí to zvuku nahrávky, nebojte se je prostříhat. Často dokonce z takového „křoví" můžou vzniknout zajímavé uchu lahodící odpovídačky. Jen pozor - pokud je za projekt zodpovědný producent nezapomeňte s ním věc konzultovat!
Pokud již máte představu o budoucím zvuku, je na čase zamyslet se nad tím, jak se této představě maximálně přiblížit a pokud možná, co nejjednodušší cestou. K tomu, aby se nám se záznamem lépe pracovalo nám může pomoci rozdělení nástrojů do sekcí. Tyto sekce (říkáme jim podskupiny, neboli „grupy") pak můžeme společně zpracovávat, tedy komprimovat, ekvalizovat, automatizovat … prostě na co si vzpomenete. Pokud tedy máte představu jak, rozdělte si stopy do podskupin. V Samplitude si nejprve musíte příslušný počet podskupin vytvořit (Track>Insert New>New Submix Bus) a pak si do nich pošlete výstup příslušných kanálů mixu (na mixu až dole klikněte pravým tlačítkem a místo „Stereo Master" vyberte příslušnou podskupinu). Typicky se do podskupin dávají bicí (někdy bez činelů), sbory, dechové a smyčcové sekce a podobně. Podskupiny ale můžete využít i na vrstvené kytary, nebo jako v našem případě na společnou práci s kytarou branou dvojicí mikrofonů.
Jednu důležitou věc jsem ale opomněl. Tuto radu najdete snad v každé příručce pojednávající o tom, „jak udělat ten nejlepší mix na světě". Vezměte si s sebou do studia CD s nahrávkou nějaké žánrově podobné kapely, o kterém si myslíte že „dobře hraje". Pokud se v rámci vašeho mixu chcete tomuto zvuku přiblížit, zkuste si jej trochu naposlouchat. To platí i v případě, že vaše skladba bude součástí kompilace a měla by zvukově zapadnout k jiným skladbám. Za sebe bych ale dodal, že nic se nemá přehánět. Pokud není vyloženě v zadání, že „to musí hrát jak z týhle desky", nemusíte se se vzorovým CD zase až tak moc zabývat, soustřeďte se spíš na vaši vlastní představu. V každém případě jeden či dva „kalibrační" poslechy vám rozhodně neuškodí. Mimochodem, pokud naopak je vaším cílem maximálně se přiblížit k originálu (například když mícháte nějaký ten revival band), není marné naimportovat si vzorovou skladbu z CD přímo do volné stopy v Samplitude a poté si mezi vaším mixem a vzorem pohodlně přepínat pomocí funkce SOLO. V Samplitude má totiž SOLO přednost před MUTE, takže jinak zavřená (zamutovaná) stopa v režimu SOLO hraje.
Tady vejšky, tady basy, tady trochu splácnout
Pochopit funkci a naučit se správně pracovat s ekvalizéry a s dynamikou (kompresor, limiter, gate, expander), to je kumšt. Kdybych tady měl tuto problematiku hlouběji rozebrat, pravděpodobně by v tomto čísle už nebylo místo na nic jiného (ani na reklamy Disku Boskovice). Podle mého (a tady to skutečně berte jako mojí praxí podloženou teorii) mají filtry a ekvalizéry při mixu dvojí funkci. Za prvé se jimi dají zvuky vyčistit a oddělit tak, aby v nahrávce nesplývaly a případně i odstranit některé nedokonalosti. Typicky basa nebo kopák toho nad 10 kHz nejspíš mnoho užitečného nezahraje (maximálně tam bude vrzat mechanika šlapky nebo poleze do drátů modulace z vysílače VKV. Proto se nám tu nabízí ošetření (ořezání) pomocí LPF filtru tak, abychom tyto nechtěné zvuky potlačili. Stejný princip můžeme uplatnit například u hi-hatky (trianglu, chimes atp.), kdy naopak ořežeme spodní pásmo pomocí HPF filtru nebo jen potlačíme pomocí filtru typu shelf (u Samplitude se typ filtru dá přepnout mezi bell/shelf/cut).
Druhá funkce ekvalizéru je vám jistě bližší, neboť ji znáte ze svých kombíček, aparátků, nástrojů, ale také hi-fi věží. Je to možnost „dobarvit" si zvuk k obrazu svému. O tom, myslím, víte každý své a tak jen krátkou noticku. Zkuste více poslouchat a míň přemýšlet čím a jak kroutíte a o kolik decibelů jste ty výšky už přidali. Oko dokáže často přesvědčit mozek snáz než ucho někdy má člověk tendenci si říkat „vždyť už jsem to přidal o 6 dB tak už to tam přece musí být". Nenechte se ovlivnit a nechte rozhodnout ucho (tedy uši).
Podobně jako ekvalizéry i dynamika má více funkcí, přesněji (opět podle mého) tři. První je dokonce stejná jako u ekvalizérů a filtrů – čistit. To se týká zejména gate-ů (jak jinak to napsat, prostě gejtů), expanderů a de-esserů. S pomocí gate nebo expanderu můžete například automaticky zavírat stopu kytary tam, kde nehraje, čímž odstraníte již zmiňovaný brum z komba v místech, kde skutečně nemá co dělat. Snad nejtypičtější je použité gate/expanderu pro kontaktní mikrofony na kotlích bicí sady, za účelem oddělení jednotlivých kotlů od přeslechů z těch ostatních (nebo z bubínku). Na tomto místě mi odpusťte jednu malou podrobnost (ačkoliv jsem se na začátku odstavce holedbal, že se jich vystříhám). Při tomto procesu bývá výborným pomocníkem možnost omezit klíčovací signál (to co nám s tím gate „hejbe", čili vlastně řídící signál) pomocí filtrů HPF/LPF. Například pokud jsme si nedali pozor a natočili jsme do mikrofonu od hi-haty hodně přeslechu z kopáku (no spíš z bubínku), můžeme omezit klíčovací signál jen na vysoké kmitočty. Tím docílíme, že nám expander otevře skutečně jen při úderu na hi-hatku a ne při ráně na buben. (Pro rejpaly: samozřejmě vím, že při každém otevření gate na hi-hatce tam dost možná ta rána bubínku stejně bude, to byl jenom příklad).
Druhá, a opět asi známější funkce kompresoru a expanderu, je ovlivnění dynamiky daného zvuku. Zatímco kompresor a limiter umí zvuk „splácnout" tak, že sníží rozdíl mezi tichým a hlasitým, expander dělá přesný opak. Nebudu tu vysvětlovat jak to přesně funguje (i když byste to vědět měli, takže si to někde najděte) ale řeknu vám k čemu je to dobré. Typickým případem je bubeník, který hraje nevyrovnaně, co rána to originál (co se hlasitosti týče). Pomocí vhodně nastaveného kompresoru/limiteru, navěšeném na stopě s bubínkem, se dá tato nevyrovnanost významně srovnat. Totéž platí například i pro basistu, střídajícího hru prsty s palcovou technikou a podobně. Kompresor s limiterem je (jsou) vlastně takový zvukový parní válec, kde je potřeba udělat z něčeho placku, tam jsou k užitku.
I když se v tomto článku pohybujeme na poli software tak mi to nedá nezmínit ještě jednu funkci limitéru, řekněme dva-a-půltou. Klasický analogový limiter se často používá při nahrávání jako ochrana digitálního vstupu převodníku proti přebuzení. Některé karty (například E-MU 1616M) mají limitéry ve vstupních obvodech již vestavěny, takže se uživatel (nahrávající muzikant) nemusí úzkostlivě třást aby mu nějaká špička nepřebudila vstup a nezpůsobila zkreslení.
Třetí funkci kompresoru jsem si dlouhou dobu neuvědomoval, a tak mám za to, že na ní člověk musí přijít až s léty praxe. Kompresor totiž za jistých okolností (daných nastavením) poměrně zásadně ovlivňuje zvuk (barvu) nástroje. Zatímco v předchozích dvou případech je tento fakt spíš na závadu, v tomto třetím se dá skvěle využít – jen se to naučit ovládat. Hodně markantní je to u perkusivních zvuků (bicí, perkuse, vozembouch atp.) kde se pomocí změny nastavení ATTACK a RELEASE (pokud nevíte co to je pak tento odstavec přeskočte) na kompresoru/expanderu můžete udělat úplně jiný zvuk. Schválně si to někdy zkuste.
Až budete míchat svojí nahrávku používejte všeho s mírou a s citem. Jeden můj dobrý kamarád zvukař mě kdysi naučil neustále porovnávat originální zvuk s upraveným (ekvalizací, dynamikou). Zkuste si vypnout ekvalizér a poslechnout si, jestli jste nástroji ekvalizérem pomohli nebo uškodili. Dejte pozor abyste poslouchali nástroj s celým mixem. Není neobvyklé, že nástroj sám osobě zní úžasně, ale do celkového zvuku prostě nezapadá. Výjimkou není ani opačný případ, kdy až třeba zvuk, který je samostatně ošklivý, v mixu udělá svojí práci (myslím, že svoje o tomhle ví třeba pánové Benny Andersson a Bjorn Ulvaeus). To už ale úzce souvisí s aranžmá skladby, což není obsahem tohoto článku.
Na Šumavě-vě je do-do li na-na …
V části o hrubém mixu jsem psal o tom, že je dobré si už tam vytvořit představu o možném použití efektů. Coby efekty máme obvykle k dispozici nejen obligátní dozvuk jako je hall nebo reverb, ale také echo/delay a celou řadu modulačních efektů. Zatímco dozvuk nám umí pomoci vytvořit zdání hloubky a prostoru, ostatní efekty (a tady zase berte v potaz, že se to snažím hodně zjednodušit) jsou vlastně takové „koření". Dozvuk a delay se nám bude hodit třeba na zpěv, který můžeme nechat nést se do daleka, sbory, dechy, sóla, prostě všude tam, kde chceme simulovat nějaký prostor. Pokud jste bicí natočili ve vytlumeném prostoru vaší zkušebny, rozhodně neopomeňte přidat trochu dozvuku i sem (tedy pokud nechcete vytvořit zvuk ze sedmdesátých let). Specielně u bicích se dá dozvuk přidat na bubínek, na kontaktně snímané kotle, ba i na hi-hatku. Tady se těžko hledají obecná pravidla, tady se budete muset řídit svým vkusem a sluchem. Není například neobvyklé přidávat trochu krátkého dozvuku i na kopák, pokud to nahrávce pomůže. Dozvukové jednotky a plug-iny nabízejí hromadu možností jak změnit barvu a chování dozvuku, ale to by byl opět námět na další několikastránkové pojednání. Obecně by se dalo říct, že rychlým skladbám svědčí kratší dozvuk nebo echo, zatímco pomalé balady snesou dlouhý dozvuk a vícenásobný delay.
… a v tej doli-li ně ka-ka lina-na
Mezi modulační efekty patří kytaristům dobře známé chorusy, phasery, flangery, pitch shiftery a podobně. Pro začátek doporučuji v jejich používání trochu opatrnosti, to co se zprvu může zdát jako úžasný efekt může po čase začít nudit (a to je možná ještě slabé slovo). Každý z těchto efektů umí něco jiného a dá se použít různým způsobem – to už si vyzkoušejte sami. V Samplitude se veškeré parametry VST efektů dají automatizovat, takže můžete do efektu poslat třeba jenom jednu frázi nebo i jednu notu. Automatizace parametrů může být buď skoková (zapnuto/vypnuto), nebo spojitá (plynule ve 128mi krocích). V moderní taneční hudbě se například často používá „ztmavení" zvuku LPF filtrem a postupné otevírání coby gradace. Každopádně používejte efekty jako koření, ať je vaše nahrávka zajímavá, ale nepřepepřete!
Ta raz ta dva ta tri
Co zvukař to jiný styl práce. Tím chci říct, že v tomto odstavci vám budu povídat o tom, jaký styl práce se osvědčil mě, ale to neznamená, že bude dobrý pro vás. I tady stále platí, že si zvolte takový způsob, jaký vyhovuje vám a na ostatní nedejte.
Osvědčilo se mi začít pracovat od bicích, přesněji od stopy kopáku. Pokud je to třeba, tak si kopák upravím gatem nebo lépe expanderem tak, abych minimalizoval přeslechy ostatních nástrojů (ostatních bubnů) a vyhnul se tak možným problémům s fází. Poté s pomocí citlivého nastavení gate a kompresoru upravím délku rány kopáku tak, aby se mi hodila do stylu hudby dané skladby. Ve třetí fázi pomocí ekvalizéru a drobných korekcí dynamiky ještě upravím barvu kopáku tak, aby fungoval s basou (samozřejmě že je potřeba si k tomu tu basu pustit). Stejným způsobem obvykle pokračuji dál s bubínkem, bubínkem braným zespoda a hi-hatkou.
Už od hrubého mixu byste měli mít představu o celkovém zvuku, tedy i o tom jak široké bicí se do nahrávky hodí. Nyní se vám to bude hodit. Poslechněte si zvuk z overheadů a pomocí nastavení šířky stereobáze (v samplitude klikněte pravým tlačítkem myši na knoflík panorámy dané stereofonní stopy) udělejte zvuk tak široký, jak jste si vymysleli. Nezapomeňte dorovnat hlasitost jednotlivých kanálů tak, aby vám bicí „nešilhaly" ke straně a kopák byl uprostřed.
Až budete směrovat jednotlivé kotle a hihatku do stereofonního prostoru pomocí knoflíku panorámy (zkráceně „panpot") zkuste se rozložením kontaktně snímaných bubnů přiblížit tomu, co slyšíte ze samotných overheadů. Pravdou je, že tato poučka má svoje výjimky. Ono totiž záleží jak jste overhead mikrofony postavili při nahrávání. Pokud jste je postavili skutečně tak, že snímají zvuk celé sady pak poučka platí v plném rozsahu. Pokud jste je ale postavili spíše ke snímání činelů (například pokud máte akusticky hluchou místnost a vyžaduje to styl vaší hudby) pak na tuto poučku můžete zapomenout. Ve druhém případě ale bude o to víc potřeba hledět se vyvarovat přeslechů mezi kontaktními mikrofony, tedy pečlivě gateovat a ořezávat filtry. Pak ale si můžete dovolit vytvořit i neoriginální stereofonní perspektivu bicí sady bez obav, že se vám zbortí stereoobraz, ovšem málo který hudební styl to snese a je třeba postupovat velice obezřetně.
Když máte hotové jednotlivé bubny sady, je na čase sestavit z nich celou baterii. Pro další práci není od věci vytvořit si pro bicí vlastní podskupinu a všechny jednotlivé stopy kontaktně snímaných bubnů tam poslat. Tento postup má hned tři výhody. Jednak se s celou sadou na jednom faderu v mixu lépe pracuje a za druhé můžete tento bicí submix ještě dále upravovat jako celek (vložit kompresor-limiter, exciter a podobně). Třetí výhoda, zejména v Sampitude, je možnost využít na této podskupině funkci „trackfreeze", která umí přepočítat celé bicí do jedné stereo stopy a jednotlivé stopy sady vypnout včetně plug-inů (bohužel ve verzi V8.SE tato funkce chybí). Výhoda této operace je zjevná, ušetříte poměrně dost výkonu počítače a můžete jej věnovat třeba funkci jiných potřebných plug-inů. Pokud se stane, že bude nutné se k poměrům jednotlivých bubnů v sadě ještě vrátit, Samplitude umí okamžitě vypnout freezing povelem „unfreeze", takže okamžitě máte přístup k dalším úpravám. To není samoúčelné, téměř pravidelně se mi stává, že ve výsledném mixu, když se přidají další nástroje, se mi trochu ztrácí kopák a často je po něm třeba ještě dodatečně sáhnout.
Když máme hotovou bicí sadu, vrhneme se na basu. Basa by měla hrát vyrovnaně, takže opět zde přicházejí ke slovy dynamické úpravy. Při nazvučování kopáku jsme se snažili, aby zněl dobře s basou dohromady. Zpravidla se už tehdy basa nevyhne korekčním úpravám, a tak tady už je hotovo, jen to ještě zkontrolujte, jak to zní teď s celou sadou.
I když zpěvu jsem zvyklý se věnovat až na konec, zvykl jsem si jej v této fázi mixu trochu pustit, abych měl představu, jak se mi ostatní nástroje vedle něj podaří zapasovat. Po bicích a base procházejí stejným procesem další nástroje, kytary, klávesy, smyčce (sekce a vrstvené si opět koledují o podskupinu), dechy, sbory a sólové nástroje. Všem těm je třeba věnovat přiměřenou péči tak, aby v mixu našly svoje místo a aby si vzájemně neškodily. Pro každý z nich je třeba najít nejen správnou barvu, ale i umístění v prostoru a případně efekt. Když jsme u těch efektů, pojďme na malou úvahu.
Ačkoliv dnešní moderní počítačové technologie a DSP karty dovolují použít nevídané množství efektů, já jsem zastáncem umírněné cesty. Podle mého by nahrávka měla mít jeden společný hlavní prostor, který by jí spojoval. To neznamená, že na všechno je třeba použít stejný hall ať je to sbor „ááách" nebo pickovaná kytara. Když ale mám základ tvořený kytarou, piánem a řekněme mandolínou, snažím se, aby hrály v přiměřeně stejném prostoru a tvořily tak jeden celek. Jiný dozvuk může mít třeba bubínek, kytarové (nebo ostatně jakékoliv) sólo, sbor, sólo zpěv a podobně. Ve svých mixech si zpravidla vystačím s pěti dozvukovými jednotkami (reverb, hall apod.). I tahle věc ovšem podléhá stylu hudby a vkusu zvukaře, takže tento odstavec berte spíš jen jako „takynázor" než jako pravidlo.
A nyní konečně k sólovému zpěvu.
I když se to nezdá, přidat do mixu sólový zpěv často bývá velmi těžký úkol (o to mají naši soutěžící jednodušší práci když v naší soutěžní nahrávce kapely Final Vision žádný zpěv není). Jako u ostatních nástrojů hodně záleží na barvě hlasu interpreta, výrazu jakým se mu povedlo vystihnout náladu skladby a na mikrofonu a technice snímání, jakým byl natočený. Ačkoliv se v postprodukční fázi (rozuměj při mixu) dají se zvukem dělat různá kouzla, nedoporučuji se na ně při nahrávání spoléhat (úplně nejradši mám větu „to už nějak uděláš"). Pokud jste si po natáčení jistí, že jste zpěvu věnovali maximální pozornost a že lépe se to udělat nedá, pojďme se podívat co s ním při mixu.
Řada zpěváků naší populární scény má problémy se zvýrazněnými ostrými hláskami, tedy se sykavkami. Pokud se nám nepodařilo tento jev zmírnit při natáčení (jistě znáte trik s tužkou) nezbývá nám než se pokusit sykavky zmírnit pomocí frekvenčně závislého limitéru tzv. de-esseru. Šikovnější de-essery mají možnost poslechnout si zvlášť, takže můžete přesně nastavit na jaké zvuky (sykavky) budou zabírat.
Pokud jste při nahrávání neuhlídali přeslechy ze sluchátek, nebo z režie, není špatný nápad ošetřit stopu zpěvu i expanderem. Opět bych zde nabádal k maximální opatrnosti, neboť špatně nastaveným expanderem toho můžete hodně zkazit. Doporučuji si proposlechnout danou stopu od začátku do konce abyste se ujistili, že expander reaguje (otvírá) jak má.
Dynamika je věc ošidná a u zpěvu snad ještě ošidnější. Na vás bude se rozhodnout, nakolik zachovat původní dynamiku interpreta a nakolik srovnat nevyrovnané podání a dodělat dynamiku při automatizaci. Rovněž nastavení kompresoru věnujte značnou pozornost, kompresory dovedou změnit barvu nástroje (tedy v tomto případě hlasu) a je třeba si to uvědomit. Velice snadno se může stát, že při nevhodném nastavení vám kompresor zdůrazní sykavky a vy (když si to neuvědomíte) je pak budete dostávat ven de-esserem nebo lovit na ekvalizéru.
To jsou teda dneska poměry
Na jednu věc bych málem zapomněl, a tak tento odstavec dopisuji až dodatečně. Poměry jednotlivých nástrojů v mixu jsou z velké míry subjektivní záležitost a měly by korespondovat s náladou skladby. Dojem plastičnosti nahrávky nepramení jen z rozložení nástrojů ve stereoobrazu, ale také na hloubce, kterou nahrávce dáte. Setkal jsem se s jedním zástupcem hudebního vydavatelství, který tvrdil, že nástroj v nahrávce musí být buď hodně, nebo vůbec. Rád bych vás důrazně varoval před podobným sebevražedným postupem, ačkoliv pokud máte uši, tak vás výsledný zvuk nejspíš dostatečně varuje sám. Zmiňovaná plastičnost není dána jenom dozvukem a ostatními efekty, jak si mnozí myslí. Na plastičnosti nahrávky se právě významnou měrou podílí jednak barva nástrojů, ale hlavně úroveň nástroje v nahrávce. Ve filmové praxi se používají termíny „první, druhý a třetí plán", přičemž první plán je zóna zvuků blízko před vámi a další plány jsou zóny ustupující do pozadí (do hloubky nahrávky). Opět tu záleží na hudebním stylu - esoterická hudba asi bude potřebovat v tomto směru více péče než punk-rock. Nezapomeňte tedy ve svých mixech myslet nejen na šířku, ale i na hloubku nahrávky.
Hračičky a blbinky
Ještě než přejdeme k další fázi mixu doporučuji projekt uložit. Někteří kolegové si ze mě někdy dělají legraci že ukládám po každém napsaném písmenku. Ano, mají pravdu, trpím ukládací mánií (klávesy CTRL+S na mém počítači už na sobě nemají ani stopu původního potisku). V Samplitude se dá nastavit interval automatického ukládání, přičemž toto ukládání probíhá velice rafinovaně. Program si při každém automatickém uložení vytvoří nový soubor, takže i v případě jeho poškození se můžete vrátit na některý z předchozích deseti. Dlužno dodat, že tato šikovná funkce mi již několikrát zachránila … reputaci.
V jednom z předchozích odstavců, kde jsem psal o používání efektů a jejich typech, jsem se zmiňoval o koření ve formě modulačních efektů. Oním „kořením" mám na mysli nějaký „fór", prostě něco, co dělá nahrávku zajímavou a nevšední. Jsou na světě hudební styly, které se v podobných „fórech" vysloveně vyžívají, například odnož reggae zvaná dub. Jak mi vysvětlil jeden můj kamarád z Karlových Varů, specialista na tento styl hudby, duboví muzikanti a producenti se předhánějí v tom, kdo z nich udělá ve skladbě víc zajímavých „fórů", nad kterými si budou ostatní dubeři lámat hlavu. Pro naše účely se ale držme starého českého přísloví o tom, že „nic se nemá přehánět", ačkoliv to je vlastně na vás.
Pokud jste si nějaké to koření vymysleli nyní přišel čas ho realizovat. Skladba jako celek nám už docela slušně hraje, zbývá jen něco blbinek a dodělat automatizaci. Ta se nám může hodit už i na ty blbinky, takže se na ní pojďme podívat blíž.
Samplitude umí automatizovat kde co, ostatně o tom jste se jistě dočetli v minimanuálu k Samplitude, který vyšel v červnovém čísle tohoto časopisu. To se hodí zejména pro různé přechody přes stereoobraz nebo změnu šířky sterea, které se dají snadno naprogramovat zapnutím automatiky a pohybem příslušného knoflíku. Pokud budete chtít udělat podrobnější změnu nebo upravit naprogramovaný pohyb, stačí použít nástroj pro úpravu automatizační křivky přímo v okně se stopami. Schválně si všimněte na horní liště tlačítka s ikonou řetězu a vlnovky (Link Curves to Object). Tímto tlačítkem můžete zamknout automatizační křivku k objektu, čili pokud budete s objektem hýbat, nebo jej dokonce kopírovat, zkopíruje se vám s ním i křivka automatizace.
Druhou, a snad ještě výhodnější možností jak zrealizovat kdejaký „fór", je přiřadit daný efekt přímo jen objektu. Můžeme tak vystřihnout ze sóla třeba jen dvě noty a nechat je zaznít do delaye a podobně. Díky objektovému editoru může v Samplitude mít každý objekt vlastní nastavení hlasitosti, ekvalizace, panorámy, ale i efektů a odesílání do AUX sběrnic. Co víc si pro realizaci „fórků" k okořenění nahrávky, přát.
Když se to dělá samo
Došlo mi, že o automatizaci v Samplitude jste se podrobně dozvěděli v mini-manuálu z minulého čísla a tím pádem mám ušetřenou práci. S tímto vědomím se zkusím tedy oprostit od toho „jak" se to dělá a povědět vám něco o tom „proč" se to dělá.
Součástí vaší představy o zvuku skladby by měla být i představa o dynamice skladby. Ta by měla vycházet už ze skladby samotné, z nálady jakou skladba má a pocitů, jaké by měla navozovat. Často vám v této představě rád a ochotně pomůže producent, který přesně ví, že sloky musejí znít plně a nahlas a refrény že je třeba řádně „nakopnout". Obvykle skladba ke konci graduje nejen bohatostí, ale i dynamikou. K tomu všemu (ale nejen k tomu) vám pomůže automatizace.
Kromě klasické automatizace hlasitostní křivkou je v Samplitude ještě jeden velice šikovný způsob, jak se se změnou hlasitosti vypořádat. Opět mám na mysli mocný objekt editor, kde můžete snadno nastavit hlasitost daného objektu. V praxi to funguje například tak, že z objektu „šel pes do lesa" můžete ve slově „pes" vystřihnout jako samostatný objekt jen písmeno „S" a přidat ho na hlasitosti (nejsnáz pomocí prostředního čtverečku obálky objektu). Touto metodou, kterou jsme přidali spolknutou koncovku ve slově „pes" můžeme velmi snadno a rychle vyrovnat různé dynamické nesrovnalosti aniž bychom se museli zabývat automatizační křivkou. Typickým příkladem nástroje, který zpravidla potřebuje automatizaci, je zpěv. Polknuté koncovky nebo vyražené hlásky se těžko vyrovnávají kompresorem a tak je nejsnazší je přidat nebo ubrat na objektu nebo na křivkách.
Jsme skoro u konce
Na začátku jsem se nezmínil o jedné věci, o které jsem se možná zmínit měl. Co člověk to názor a ve zvukařině tohle platí dvojnásob. Někteří lidé jsou zvyklí před mícháním, kdy jsou ve fázi hrubého mixu, navěsit na master sběrnici masteringový limiter a míchat do něj. Někteří dokonce tvrdí, že bez vícepásmového kompresoru-limiteru na masteru nesmíchají ani „hóří". Rozhodně uznávám, že logiku to má, když člověk vezme v úvahu, že při masteringu se dělá prakticky totéž. Pokud si na to troufáte a pokud se svojí demo nahrávkou nechystáte návštěvu masteringového studia, proč ne.
Na druhou stranu si myslím, že mastering má už jen vylepšit už tak dobrý mix, tu naleštit, tu zkorigovat lehčí problémek. Spoluprácí s masteringovým studiem vkládám důvěru do rukou a uší masteringového zvukaře, kterého jsem si pro svůj projekt vybral s tím, že mojí nahrávce pomůže. Přecejen i jemu jde hlavě o dobrý zvuk nahrávky, a navíc obvykle chci u masteringu být, abychom mohli řešit případné připomínky přímo.
Tato debata je podobná věčnému rozhovoru o „slepici či vejci", a tak jediné rozhřešení, které vám v ní mohu dát, je „dělejte to tak, jak sami cítíte že je to správně". Já osobně jsem zvolil kompromis, kdy míchám do brickwall limitéru na masteru s tím, že onen limiter je nastavený tak aby zabíral jenom na nejvyšší špičky. Na mastering pak posílám zpravidla obě verze, tedy s limiterem tak jak jsem to smíchal i bez něj (pro jistotu).
Ještě než finální smíchanou nahrávku vyexportujete do dvou stop a do příslušného formátu, nezapomeňte opět projekt uložit a zazálohovat. Výhodou digitálního zpracování je, že se k mixu můžete v budoucnosti kdykoliv vrátit a upravit v něm co se vám nezdá. Je doporučeníhodné mix zkontrolovat na sluchátka (já sluchátka poměrně často používám i v průběhu míchání) a také na MONO poslech (v Samplitude jednoduše na mixu v mastersekci stiskněte tlačítko MONO). Až budete nahrávku exportovat nezapomeňte nastavit správný výstupní formát. Pokud budete sami z nahrávky dělat CD pak vaším výstupním formátem je 44.1 kHz a 16bit. Vyšší verze Samplitude přímo podporují vypalování z projektu, takže není potřeba žádných externích programů. Ve verzi SE bude třeba udělat jen export (Tools>Track Bouncing-Internal Mixdown) výsledného dvoustopého záznamu do souboru a vypálit jej jinde (umí to zpravidla všechny programy zdarma dodávané k vypalovacím mechanikám).
Až si nahrávku vypálíte na CD zkuste si jí poslechnout všude možně kde se dá. Oblíbeným místem k poslechu bývá auto, obývák, malý jezevčík vaší dcery, walkman, televize a podobně. Tady bych rád upozornil, že na každém z těch most bude nahrávka hrát jinak, což by vás nemělo vyděsit. Střezte se unáhlených závěrů, myslím tím abyste po poslechu na levných peckách neběželi přidávat kopák a basu, protože tam na peckách chybí. Porovnejte na stejném poslechu vaší nahrávku s nahrávkou ze vzorového CD (psali jsem o něm na začátku), ať víte odkud vane vítr.
Nožičky a závěr
Doufám, že zanedlouho po přečtení tohoto článku budete mít v ruce vlastní CD s vlastnoručně natočenou a smíchanou skladbou. Věřte mi, že problematika snímání, záznamu a mixu je mnohem širší než se vešlo do těchto mých dvou článků, a tak pokud budete chtít točit CD přeci jen doporučuji navštívit některé z renomovaných studií. Tam zpravidla mají nejen všechnu potřebnou techniku v odpovídající kvalitě a akusticky upravené místnosti, ale i potřebné znalosti a hlavně dlouholetou praxi. Výhodou vaší spolupráce od nynějška bude, že díky natáčení vlastní demoskadby jste mohli poznat natáčení i z druhé strany, myslím z té za bednami a mixážním pultem (byť softwarovým). Věřím, že díky tomu se vám bude komunikovat mnohem snáz a že tím rychleji a radostněji se vám bude na natáčení desky spolupracovat. Hlavně ale nezapomeňte, že nejdůležitější je vždy nápad.
Nad ránem, těsně před redakční uzávěrkou, Jan R. Šafařík
PS: Řadu věcí jsem se vám snažil vysvětlit jednoduše a úsporně, i když by si zasloužily hlubší vysvětlení. Až budu starší, zkušenější, ošlehaný krutými větry z bassreflexových nátrubků, až se podívám do Ruska a až budu před důchodem, možná že o těchto věcech napíšu tlustou knihu. Ovšem, nakonec to stejně všechno záleží jen na vás (a hlavně tady vlevo na vás).
PPS: A teď vy … těšíme se na vaše mixy – http://samp.audiopro.cz/
