Od počátku roku 2003 se na pultech specializovaných obchodů objevila zajímavá hudební díla. Buď se jednalo o toužebně očekávané počiny renomovaných kapel nebo naopak o překvapivé zásahy do černého od mladých, a tedy i relativně neznámých seskupení.
STRATOVARIUS – Elements Pt.1 (Nuclear Blast)
Málokterá kapela dosáhla v této branži takového úspěchu, jako právě STRATOVARIUS. Tato původně ryze finská skupina zformovaná kolem kytaristy Timma Tolkkiho přibrala v polovině devadesátých let dva zahraniční muzikanty. Ostříleného německého bubeníka Jörga Michaela, jenž má za sebou působení již v mnoha seskupení (RAGE, MEKONG DELTA, GRAVE DIGGER, RUNNING WILD, HEADHUNTER, AXEL RUDI PELL, atd.) a švédského klávesistu Jense Johanssona známého hlavně z působení u doprovodného ansámblu kytaristy Yngwie Malmsteena. Spolu s prvotřídním zpěvákem Timmo Kotipeltem a basákem Jari Kainulainenem vytvořili velmi silný tým a do první speedmetalové ligy se katapultovali roku 1996 albem Episode. Od tohoto excelentního výtvoru mají všechny další počiny kvalitativně vzestupnou tendenci. Pomyslnou laťku si nasadili v roce 2000 albem Infinity. Po tomto díle, dokonalém snad po všech hodnotitelných stránkách, už snad není možné jíti dále. Přesto se o to letošního roku STRATOVARIUS opět pokouší. A nutno říci, že celkem úspěšně. Album je precizní dokonalost sama. Každý pečlivě zahraný zvuk či akord má své místo. Přesvědčí o tom hned na úvod otevírák Eagleheart navazující v určitém smyslu na poslední tvorbu. Střední tempo, hymnické refrény a snadno zapamatovatelná kytarová melodie. Podobnou stavbu mají divoké „vypalovačky” Learning To Fly a Find Your Own Voice. Tak trochu novátorsky znějí roztahané Soul Of A Vagabond a Fantasia. Typickou pomalou, ale zároveň hymnickou záležitostí je song Papillon. Trochu zbytečně působí instrumentální (převládají kytarové onanie) Stratofortress. Orchestrálními prvky a častými změnami zase oplývá dvanáctiminutová titulní Elements. Závěr obstarává téměř popově znějící „cajdák” A Drop In The Ocean. Celkově vzato, album je důstojným pokračovatelem svého předchůdce, avšak oproti němu postrádá onu pověstnou energii a dravost. Přesto si toto album zaslouží být ve sbírce každého obdivovatele líbivých melodií.
GRAVE DIGGER – Rheingold (Nuclear Blast)
Tuto legendární německou heavymetalovou formaci rovněž není nutné představovat. V osmdesátých letech psala dějiny svými kultovními deskami Heavy Metal Breakdown, Witchhunter a War Games. Pak se na delší dobu odmlčela. Comeback v roce 1993 albem s názvem The Reaper znamenal opravdovou bombu. Od té doby se kapela prokousala šesti vesměs kvalitními alby až k letošní novince. Ta vychází pod čistě německým názvem a je opět monotematickým dílem. Tímto albem ale konečně GRAVE DIGGER přestávají „vykrádat” historické náměty jiných zemí (skotské na Tunes Of War, křižácké na Knights Of The Cross, anglické na Excalibur) a zaměřují se na své vlastní dějiny. Hlavní červenou nití spojující všech 10 songů novinkového alba Rheingold je středověká legenda o Niebelunzích. Do příběhu nás vtáhne symfonické intro The Ring, které je následováno „diggerovsky šlapavým” titulním songem. V podobném tempu pokračují hymnické skladby Valhalla a Giants se sborovými refrény jako vystřiženými z let osmdesátých. Kompozičně pestrá Maidens Of War zpočátku zní lehce baladicky, ale pak se zvrhne v pořádný kvapík a tento scénář se ještě několikrát zopakuje. Celé album se vyznačuje promyšlenou a pečlivě vypracovanou strukturou riffů, vyhrávek a melodií, které má na svědomí trochu zapomenutý mistr šesti strun Manni Schmidt (dříve, spíše hodně dávno, působil v RAGE). Ani zbytek kapely nezůstává výkonnostně pozadu. Zejména hlavní postava kapely, zpěvák Chris Boltendahl naštěstí zapomněl na své někdejší baladické projevy a svým charakteristickým řevem opět huláká do ostře „nadupaných” písní. Jediným mínusem se zdá být absence vyloženě rychlých songů (výjimkou je svižný Liar). Většina se nese ve středním až pomalejším tempu (např. Sword, Dragon, Murderer). Ale co na tom. Album je natolik silné, že se bez nich v klidu obejde. Je to další solidně vytepaný kousek pravého kovu.
HELLOWEEN – Rabbit Don't Come Easy (Nuclear Blast)
Poslední výtvor z dílny hamburských „tykví” byl již recenzován v rámci dvoudílného profilu skupiny (Music Store – srpen/září 2003).
SONATA ARCTICA – A Wintersheart 's Guild (Spinefarm Records)
Svým třetím studiovým počinem se dostali tito mladí Finové do pomyslné první ligy. Po skvělém debutu Ecliptica a nepříliš vydařené „dvojce” Silence je novinkové album skutečnou bombou. Vše odstartuje divoký otevírák Abandoned, Pleased, Brainwashed, Exploited, který je vystřídán klidnějším, zpočátku baladicky laděným songem Gravenimage, jenž v závěru graduje až do středně rychlého, příjemně houpavého tempa. Typickou rychlostí a silně chytlavými melodiemi oplývají The Cage a Victoria's Secret. Určitou protiváhu jim tvoří střednětempé Silver Tongue a Champagne Bath nebo ryze baladické songy The Misery a Draw Me. Po hudební stránce lze zhodnotit dokonalé vyvážení kytarových melodií a klávesových vyhrávek podpořené precizně sladěnou rytmikou basy a bicích. Rovněž i vokální projev zpěváka Tonnyho Kakka doznal výraznějších změn k lepšímu. Novinkové album potvrzuje, že se skupina nevrhla do žádného experimentování a je pamětlivá osvědčené zásady: „Ševče, drž se svého kopyta”. Přitom nelze tvrdit, že by se vyloženě opakovala. Snaží se hledat v již obehraných motivech nové a nové variace a nutno říct, že se jí to, na rozdíl od jiných, podobně zaměřených seskupení, poměrně slušně daří.
LOST HORIZON – A Flame To The Ground Beneath (Music For Nations)
Dlouho očekávaná „dvojka” této bezpochyby nadějné švédské formace, která zazářila na speed/powermetalovém nebi vydáním debutu Awakening The World roku 2001, je konečně tady. Ale, ale, co se to stalo? Že by příchodem dvou nových členů (Attila Publik a Fredrik Olsson) skupina poněkud „vyměkla”? Už je to tak. Energicky dravé a hlavně svižné songy jako na debutu by jste na tomto albu hledali těžko. Nelze však říci, že by samotná hudba byla nějakým způsobem ošizená. Jen dosti citelně postrádá energii a dravost svého předchůdce. Písně jsou uhlazenější a opět velmi precizně „vypilované” do sebemenšího detailu. Nemluvě o velmi kvalitně zpracovaném bookletu. Naši svalovci typu „Manowar” se pro změnu zhlédli v kosmickém fantasy image, čemuž, bohužel někdy zcela neuváženě, podřizují i hudbu. Nejcitelněji se to projevuje na zbytečně (přes 2 minuty) dlouhém intru, které je plné „nepozemských” zvuků. Rovněž podobně nezajímavé outro trvá přes 3 minuty. Přesto je meziprostor cca 50 minut vyplněn solidním materiálem ze škatulky powermetalu.
FAIRYLAND – Of Wars In Osyrhia (Arise Records)
Při poslechu debutního alba tohoto projektu propadám beznadějnému pocitu, že jsem tuhle hudbu už někde slyšel. Ne že bych proti podobně znějícím spolkům něco měl (ba naopak), ale pardon, tohle tady už opravdu jednou bylo. A řekl bych, že v trochu lepší kvalitě. Trio mně neznámých mladých hudebníků Willdric Lievin, Anthony Parker a Phillippe Giordana si vzalo na pomoc ostřílenou zpěvačku španělských DARK MOOR Elisu C. Martin a výsledkem jejich více než hodinového snažení je téměř dokonalá kopie italských symfoniků RHAPSODY. Přesto nelze ani náznakem říci, že by FAIRYLAND neuměli zahrát, jejich hudba působí vskutku profesionálně. Horší je to s již zmiňovanou originalitou. Takhle někoho „vykrádat”, to už je trochu moc i na mě. Album se přesto velmi dobře poslouchá. Zásluhu na tom mají zejména líbivé nosné melodie v sehrané kombinaci i ve vzájemném prolínání dua kytara/klávesy, dále také středověké motivy, hymnické sbory, orchestrální prvky, ...atd. Takže, pokud máte rádi melodickou a symfonickou tvorbu přetavenou v jednolitý celek, pak tento hybrid RHAPSODY a DARK MOOR splní všechna vaše očekávání.
DRAGONFORCE – Valley Of The Damned (Noise Records)
Tvrdě zaútočili válečníci z prokletého údolí! O to větší překvapení nastává po zjištění faktu, že domovem této nadějné partičky je Velká Británie! Jejich debutní a zároveň novinkový kotouček však nepostrádá vše potřebné při reprodukci zvoleného stylu. Velmi ostré, místy až nepřirozeně vysoko vytažené, kytarové riffy, hučící basa, kanonáda bicích a do toho všeho ječící vokál zpěváka s podivným jménem ZP Theart. Takto živelné pojetí melodického speedmetalu jsem už dlouhou dobu od současných rychlých smeček neslyšel. A nelze přitom říci, že se jedná o pouhé bezduché řádění typu: „Čím rychleji, tím lépe”. V každé z těch rychlých vypalovaček je zastoupeno hned několik kytarových melodií a neustále se objevujících změn. Nelze však říci, že by aranže byly příliš přeplácané. Vše je namícháno tak akorát. Ve středním, mírně houpavém tempu se nese pouze Disciples Of Babylon, která je také jednoznačně nejpestřejší kompozicí. Hymnická balada Starfire do určité míry evokuje „cajdáky” osmdesátých let. Závěr obstarává chytlavá Heart Of Dragon, která jakoby vypadla z dílny stylově spřízněných FREEDOM CALL.
NOSTRADAMEUS – The Third Prophecy (Painful Lust Records)
Ve druhé polovině roku přicházejí tito švédští vizionáři v pořadí již se svým třetím proroctvím. Je z něho ještě cítit část pozitivní energie, kterou jsme mohli načerpat během poslechu obou předchůdců (Prophet Of Evil, Words Of Nostradameus), ale už se objevují i melancholičtější pasáže. Netypicky pomalý rozjezd v podobě ponurého songu Far Too Strong střídají postupně rychlejší, i když nepříliš výrazné písně, jako např. Randall Flagg a Those Things You Did. Milovníci vyřvávaných refrénů si zase přijdou na své zejména v písni Revenge Is Mine nebo v netypicky označeném songu 1986. Závěr obstarává téměř bezduchá instrumentálka Towards The Sleep (Stalingrad). Celkově slabší dojem nezachrání ani bonustrack v podobě živě prezentované staré hitovky One For All, All For One. Jenže to dnešnímu fanouškovi při takové hudební konkurenci již nestačí. Tak například kytarová sóla už nejsou tak chytlavá jako v počátcích tvorby a místy působí sice novátorsky, ale nedotaženě. Ano, muzikantům nelze upřít snahu posunout hranice tvorby, ale někdy je to spíše na škodu věci. Na předchozích albech všechny songy sršely nápaditou melodičností a dravostí. Aktuální počin se z tohoto hlediska utápí spíše v šedi průměru. Ze škatulkářského hlediska je to již pouze powermetal, z toho melodického speedu moc nezůstalo. Přesto se hodnotí snaha nezůstat na jednom místě a jít s dobou i za cenu propadu do pomyslné druhé powermetalové ligy. A to je odvaha!
INSANIA – Fantasy (No Fashion Records)
Nenechte se zmást, to neobživla kultovní brněnská psychedelic HC partička. Jedná se o švédskou powermetalovou kapelu, která se řadí k nejvěrnějším vyznavačům starých HELLOWEEN! Navíc, jako by snad Švédové tušili existenci moravských borců, vetkli si do názvu místo původu Stockholm. Letos přicházejí s již třetím počinem, jenž nese podtitul A New Dimension. Jenže ona to zase úplně nová dimenze není. Šestice severských kovotepců pokračuje tam, kde na předchozím albu Sunrise In Riverland skončila. Jedinou zaznamenatelnou změnou je nový zpěvák Ola Halén, jenž nahradil podobně holohlavého (a přitom přibližně stejně kvalitního) Davida Henrikssona. Další zajímavostí je bezesporu hostování známého kytaristy Rolanda Grapowa (MASTERPLAN, ex – HELLOWEEN). Po nezbytném intru Introduction následují klasické speedové vypalovačky Life After Life a Illusions. Čtyřka Carry On evokuje střednětempé záležitosti od stylově spřízněných EDGUY. Líbivé kytarové melodie, hymnické refrény, v sólových partiích souboje kytar a kláves, prostě vše, co k melodickému speedmetalu dnešní doby patří. Můžeme snad čekat něco jiného? Asi těžko, v podobném duchu se nesou všechny zbývající skladby. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, že jsem to už někdy slyšel. A INSANIA to určitě nebyla. Ovlivnění současnou melodickou scénou je tedy více než patrné. Takže vy všichni, kterým se doposud neomrzelo poslouchat podobný styl hudby, s chutí do toho, tato novinka by neměla chybět ve vaší sbírce!
BLACK MAJESTY – Sands Of Time (Limb Music Products)
Hned na úvod milé překvapení! Černé veličenstvo totiž pochází z kontinentu pro našince velmi vzdáleného, a sice z Austrálie. Tahle země protinožců zrodila kromě profláknutých AC/DC také nemnoho skupin s powermetalovou příchutí. Vzpomeňme třeba takové PEGAZUS. Novici BLACK MAJESTY ale pohlížejí na svoji tvorbu řekněme z „italského hlediska”. V mnoha směrech jejich hudební snažení totiž připomíná konec let devadesátých, kdy spolky jako ATHENA, LABYRINTH, VISION DIVINE, HIGHLORD nebo CYDONIA zkoušely dobývat Evropu. Pravděpodobnost ovlivnění je zde vysoká, zvláště vezmeme-li v potaz dobu založení kapely, tedy rok 2001. Samotná kapela uvádí za své největší vzory IRON MAIDEN, QUEENSRYCHE a JAG PANZER. Další překvapení na nás čeká v bookletu CD. Na bicí totiž hraje Pavel Konvalinka, bývalý bubeník českého KRYPTORU! Ten se hře na bicí věnuje v Austrálii profesionálně a učí další generace. Další členové týmu jsou neméně zdatní profesionálové, zpěvák John Cavaliere je právem považován za nejlepšího metalového zpěváka Austrálie. Ani kytaristé Stevie Janevski a Hanny Mohammed nezůstávají pozadu. Spolu s několika dalšími hostujícími hudebníky (basa, klávesy, vokály) vytvořili vskutku muzikantské veledílo. Počínaje úvodní lehce progresivní Fall Of The Reich a speedově se valící Legacy přes chytlavou Guardian a titulní Sands of Time k instrumentální Destination, kde si jen na chviličku stačíte vydechnout. A už se jede dál. Kupředu hrnou songy Journey_s End, Colliding Worlds a No Sanctuary. Za zmínku stojí zejména závěrečný vokální tah v Beyond Reality. Tak za tohle by se nemusel stydět ani Kiske nebo Dickinson. Trocha zklidnění se nachází na závěr v podobě „ploužákové” skladby Lady Of The Lake, která dá vyniknout všem zúčastněným. Celkový dojem z poslechu je natolik vyrovnaný a dokonalý, že mohu s určitostí tvrdit: „Tohle je objev roku 2003.”
