Story a foto: Josef Urbanek (Gitarre & Bass)
Překlad: Iva Dickfield
Především: nejsem bankéř, investiční poradce, ani konzumní nepřítel nebo dogmatik s heslem „levné je nejlepší". Právě naopak: jako kytaristovi, který miluje své nástroje, mi jde, tak jako nám všem, vždycky a pořád o opravdu dobrý zvuk.
Samozřejmě stále hledám použitelné pomůcky a dobré tipy či rady pro lepší sound. Na druhou stranu však stále častěji pozoruji na nástrojích několik jednoduchých souvislostí, které dokáží některé GAS - případy (G.A.S. = Gear-Aquiring-Syndrome, česky nejpřesněji asi syndrom neustálého nákupu a prodeje vybavení za účelem získání ideálního zvuku) výrazně kontrolovat a vyhnout se jim. A přesně tyto poznatky, které nejsou vůbec průkopnické, vám teď tady prozradím. I když to v podstatě nejsou žádné nové pravdy, přeci jen se můžeme zamyslet nad tím, co všechno je možné, poznáme-li několik různých parametrů, které při hře na kytaru hrají roli a naučíme se je částečně kontrolovat.
Nástroj
Diagnózy známe všichni: z ničeho nic je tón tupý, kytara zní poněkud rozladěně, nemá správný groove a nevychází z toho všeho prostě žádný feeling. Hmmm...
Žádný feeling? OK, to se stává. Také při kulečníku, jízdě na kole, joggingu, pití a oslavování je člověk někdy lepší, někdy horší – nemluvě pak o tom, jak se cítíte druhý den.
Pokud jde o kytaru a člověka, který má tento nástroj rozeznít, všichni už jsme přeci jenom zažili extrém: hmatníky - na kterých vznikaly plísňové kultury, rodící se z oděrků lidské kůže, koroze strun a samozřejmě množství krve, potu a slz - kolikrát nevábně voní a přinejmenším nepůsobí inspirativně. A pokud se pražce zabarvují na zeleno, neznamená to nic ve smyslu „jdi do dalšího sóla", nýbrž ukazuje to na skutečnost, že tato kytara je adeptem k ošetření. Rovněž matné, lepící se, umaštěné krky nejsou nic jiného než brzda kreativity. Může někdo na takovémto nástroji vůbec správně hrát? Někdo možná někdy ano, jiný zas nikdy ne. Optimální pracovní podmínky a čistý instrument v každém případě zvyšují podíl na úspěchu.
Krátký tip na údržbu: kartáčkem nebo jemnou vatou na kovy odstranit povlak, zbytky odsát. Kabely otřít hadříkem a například jemně vypolírovat, hmatník očistit vlhkým hadříkem, nechat uschnout, potřít olejíčkem na hmatníky, nechat vsáknout a přebývající množství odstranit.
Když pak člověk mluví s výrobcem kytar nebo s některým z opravářů nástrojů a slyší věty typu: „Nevěřil bys tomu, jak zřídka dostanu kytaru, která je aspoň trochu oktávově čistá!", je pak jasné, že tu existuje potřeba dohnat zameškané. „Jak na to?", se člověk dozví od kolegů nebo různých serverů, zabývajících se tímto tématem. Většinou o těchto serverech ví prodejny s hudebním příslušenstvím. (pozn. redakce – možná tak v Německu)
Krátké vysvětlení: flažoletový tón na 5. poloze a tón uchopený na 12. pražci hmatníku musí být výškou identické (použijte ladičku – můžete pak pro kontrolu použít i tón „prázdné" struny). Je-li uchopený tón příliš vysoký, musí být kmitající část struny prodloužena (posuňte kobylkový kámen směrem dozadu – od snímačů), je-li moc nízký, je postup opačný.
Mimochodem: Při velkých změnách teplot a vlhkosti vzduchu se může krk kytary silně změnit. Takže je dobré čas od času překontrolovat jeho prohnutí. Bez přesného nastavení zahnutí krku, čistoty oktáv a také výšky kobylky – struna by neměla být opravdu výš než 0,8 mm nad prvním pražcem, není hraní tak zábavné, jak by mělo být. A to platí také pro tvé posluchače. Takže: na prvním hmatníkovém pražci by se mělo mezi strunu a pražec vejít opravdu jen tenké trsátko – nic víc.
Upozornění: Nastavit kobylku na správnou výšku je velmi citlivá záležitost. Opravdu se vyplatí investovat do profesionální pomoci, protože šetří mimo jiné hodně času, mrzutostí a peněz (za novou kobylku).
A ještě něco: Pokud je kobylka viditelně znečištěná a resonuje nečistě, jsou na ní silné povlaky nebo koroze, je lepší zkusit to s novým dílem. Tím (dnes cca už od 3 Euro) můžete pomoci jak svému nástroji, tak sobě k lepším tónům a feelingu.
Kytaristé – hráči
Bývá často podceňováno, že pokud kytara nechce znít, pak vedle již zmiňovaných základů hraje velkou roli také osobní rozpoložení (tělesné a duševní). „Nejlepší osvěžovač zvuku je papírový kapesníček", mínil právě jeden kolega. A má pravdu: s rýmou není svět slyšet a vidět právě nejlépe. Každý také zná, když jede autem z výšky dolů (nebo se to stává také při přistání soukromým JETem :o), že najednou má v uších takový divný tlak a „včekno je slyčet tak dějak dudivě".. Toto je méně extrémní fenomén lidského všedního dne. Výsledek: člověk slyší a vnímá vždycky rozdílně. Stejně tak je naivní být po 200 km jízdy autem zvukovým estétem – to uši každopádně neslyší čistě. Výsledek: nic nezní. Nebo minimálně ne tak, jak to v daném okamžiku slyšíš. Procitnutí přichází až druhý den.
Měl jsem jednoho spolubydlícího, který trpěl na záněty dutiny lebeční – zacpaný nos, v uších hukot, hlava třeštěla - někdy ve větších dávkách, jindy v menších. Onen pacient si v tom ale našel zalíbení, jakožto elektrotechnik si vždy během těchto záchvatů vylepšoval svou HI-FI věž. „Moje boxy prostě vůbec nezní!" A tak se nově upravila odchylka kmitočtu a přizpůsobila se zbytkovým možnostem vnímání jeho zaníceného mozku. Úspěch byl ale tak krátkodobý, že se za chvíli už zase vylepšovalo.
Je tedy úplně nesmyslné tu a tam přemýšlet, co je vlastně příčinou a jaký by mohl být účinek, když to mezi tebou a tvým nástrojem neklape. Na straně věcí, které to mohou způsobovat jsou fenomény jako například dlouhé nehty, rány, drsné ruce, natržené šlachy nebo záněty šlach, bolesti zad nebo i špatný řemen pro těžké nástroje, změna sluchu díky tlaku vzduchu, krevního tlaku nebo nechutné ušní výplně vlastní výroby. Pomoct si můžeme sami – stačí nůžky na nehty, trochu krému na ruce nebo studená sprcha pro lepší krevní oběh, jen na poslední případ je nutná profesionální pomoc, a to výplach uší. Můj známý doktor, pracující na ušním-nosním-krčním, mi kdysi řekl: „Tím, co občas některým lidem z uší vytáhnu bys mohl namazat poloosu u náklaďáku." Takže, raději toho necháme, i kapelní autobus by měl být promazáván profesionálem.
K těmto již zmíněným vlivům se připojují ještě technické faktory jako napětí baterie efektové krabičky nebo aktivního snímače, vysílačky atd. A o kolísání ve všech světových napěťových sítích ani nemluvě. I tento jev, který mimochodem ovlivňuje zvuk velmi radikálně – od aparátů po P.A. – je samozřejmě možno také eliminovat, leč zde se již do sumy 5 Euro rozhodně nevejdeme.
Problém?
Pomalu se dostávám k tomu, k čemu jsem se na začátku chtěl dostat rychle: na styčný bod mezi software člověkem a hardware nástrojem. Tedy exaktně na bod fyzického zásahu, ve kterém dokáže ruka rozkmitat strunu. Protože co se v tomto okamžiku děje a jak se to děje, se hodně odrazí na kvalitě a/nebo osobitosti toho, co člověk slyší skoro současně z reproduktorů.
Vždycky mě pobaví typičtí G.A.S. pacienti, kteří úplně zoufalí líčí jak při jejich výstupu chyběl „jen poslední maličký schůdeček k brilantnosti – víš co myslím?". A pak chtějí vědět, jestli jim jejich problém odstraní třeba Di-Häussel-VH-1, P 999 nebo Marzi-Duncan-Burst-Alnico. „Ty Super-70 musí každopádně pryč z té staré Ibanezky…", aby se mohla co nejrychleji stáhnout hodnota na polovic. Ale to je zas úplně jiná historka.
Před tím, než začneme takto masivně chirurgicky zasahovat a investovat jen proto, že se nám naše vlastní kytara momentálně nelíbí, měli bychom si vysvětlit následující:
Stávají se tyto záchvaty často a postupem doby zase zmizí? Pak prosím počkat.
Zněly snímače už od začátku špatně? Pokud ne – popřemýšlet o jiných, proměnlivých parametrech jako o možné příčině.
Zní nezesílená kytara hrubě a nečistě? Poněvadž co nemůže kmitat, nemůže být ani přenášeno. V této souvislosti jeden tip: některá kytara ožije, když jí naladíte o půltón níž (nebo výš), nebo použijete jinak silné struny, struny z jiného materiálu nebo jiné značky. Vyzkoušet!
Přišrouboval jsi snímač blíž nebo naopak dál od strun a vyzkoušel jsi rozdíly ve zvucích? Tam se toho dá také hodně udělat…
Mimochodem nikdy není zbytečné opakovat toto: pokud stojí tvoje kombo nebo tvé repráky vedle tebe tak, že si ozvučíš své čéšky nebo břicho – pak se může stát, a je pravděpodobné, že tebou slyšený zvuk nemá nic společného s tím, co přichází k lidem stojícím v klubu pár metrů před tebou, nebo tím, co při koncertech na větších pódiích vytváří divné grimasy u tvých kolegů za mixpultem. Tvůj zdánlivě kulatý tón je v podstatě řetězová pila. Nastaví-li se zesilovač například nepatrně šikmo tak, aby reproduktor vyzařoval do výše hlavy, nemělo by se to stát.
Pokud tohle všechno už něco přineslo – výborně! Pokud ne – prosím čtěte dále.
Protože teď se přiblížíme atomovému jádru vytváření zvuků, teda samotnému aktu dotyku struny, abychom ji přiměli ke kmitání.
Touch me
„Celé roky jsem hrál jen s tlustejma Dunlop Jazz trsátkama!"… „Beru jen ty Fender Ultrathin."… „Jako Guru sázím na srdíčková trsátka z jemného granulátu měsíčního kamene."
Aha. Fajn, že je tak jednoduché najít si trsátko na celý život. Opravdu to existuje a pokud to funguje, je to paráda. Nikdy neměnit! Pokud ale něco na tónu nesedí, měli bychom začít přemýšlet, proč naříkáme, pokud naše nová jazzovka ES-175 nezní tak jako u Jima Halla nebo Barneye Kessela, když na ni hrajeme přes Marshalla a skoro průsvitným trsátkem „máváme" přes struny jako když pes vrtí ocáskem.
Je to jako když si v sobotu večer na koncert oblíkneš svoje nejlepší triko, vyluftuješ ponožky s oblíbeným motivem, a pokusíš se získat nové fanoušky pro sebe a celou skupinu. Stejně tak neuškodí pro určité zvuky a určité hudební žánry, případně určité kytary, použít rozdílná trsátka.
„S těma tlustýma předmětama se prostě necítím v pohodě. S těma prostě neumím hrát." OK, pak máš tedy smůlu a musíš to zkusit jako budoucí „rádobyjazzman" se zimními rukavicemi, pokud nechceš, aby se ti kvůli tvému trala-lila zvuku všichni vysmáli. Hudební scéna není zrovna moc tolerantní. Dobrý je pak tip opravdových sólistů a samotářů – vatu do uší.
Příklad: Pokud klasický jazzman vyluzuje na svůj archtop lehce nakreslený „naříkavý" tón, není tento výsledek dán pouze charakterem zkresleného kanálu Polytonu či Roland Jazz Chorusu. Je to také tlustým trsátkem, je to flatwound (plochým drátem opředenými nebo-li hlazenými) strunami, je to specifickým úhozem, je to snímačem a staženou tónovou clonou. Člověk prostě nemůže mít všechno z jedné ruky, aniž by něco nezměnil.
Ani Variax nemá nic společného s reálným kytarovým světem, jen o něm vypráví.
Malý úkol: Zkus navštívit obchody s kytarami a nakup si různá trsátka, lišící se od sebe co nejvíce: 2mm na jazz, jedno tenounké typu Fender-Tortoise, jedno červené Dunlop-Jazz, jedno kovové, jedno tlusté s držátkem z průhledného, tvrdého plastu, klasické staré trojúhelníkové, atd.. A pak – vyzkoušet!
Jak vyzkoušet? To je všechno? Ano, přesně tak! Protože prostě neexistuje žádný tajný universální recept, nějaký horký tip na všechno nebo například nějaká testovací zpráva v odborném časopise, provádějící zkoušky na nástrojích přímo u výrobce.
Nikdo nezná tvoje ruce, já neznám ani tvoje uši ani tvůj úhoz. Takže hurá na nová trsátka a starou kytaru!
Jasně, zdá se všechno nějak nezvyklé. Nebreč! To, co teď objevíš, je více malých a jemných detailů, variant a rozdílů ve zvucích, než jaké vyšly v testu PAF snímače v libovolném muzikantském časopise – přinejmenším pro zainteresovaného laika. Bez otázky můžu se zaměřeným výběrem trsátka vylákat z kytary širokou škálu barev zvuku, které bych jinak beze změn parametrů nikdy nedosáhl. Nechci samozřejmě nic vyloučit, ale do nových snímačů, kultovních kondenzárotů a pozlacených ampstop může člověk investovat až později, aby si dopřál v hledání božského tónu další zážitky. Nebo taky ne. Přinejmenším zatočí klikou světového hospodářství. Takže: troška přátelství k experimentům ve výběru trsátka nezabolí, stojí málo a je absolutně intenzivní na zážitky.
To samé platí také pro akustické kytary s ocelovými strunami, tam je ten efekt ještě markantnější. Můžeme kompletně změnit zvuk své kytary, což vede při nahrávání k zarážejícím výsledkům. Výběr trsátka změní zvuk víc než pozice mikrofonu. Pravidla: tlusté trsátko – středový, tlustý tón pro sólo; tenké, měkké trsátko – hedvábné výšky, málo středů, jemné basy, ideální blýskající se, ve výškách zářící doprovodný zvuk.
Sweet spot
Nebo-li bod nejlepšího zvuku. V této souvislosti: Občas může mít docela smysl postavit se při hře před zrcadlo, abychom zaregistrovali držení těla a pohyby při hře. Na tvoření tónu může mít neuvěřitelně velký vliv právě atack pravé ruky. Zkus obměňovat bod, ve kterém se rukou dotýkáš struny. Hraj si s různými pozicemi! Hledej různé pozice ruky a úhozu trsátka, abys našel určité, nejlépe znějící tóny!
Další parametry jako intensita úhozu, směr úhozu, dynamika atd. se také hodí a při cíleném používání umožňují vyloudit spoustu možných barev tónů.
Postavení a pozice trsátka při úhozu je samozřejmě také moc důležité – a kreativní variabilní velikosti.
K tomu ještě jeden tip pro jazzového nováčka: „Krkový snímač bez výšek a vážně se dívat" je vlastně takový základní recept. Přitom ale tón často ztrácí svoji presenci a definovanost, především když k tomu ještě někdo používá flatwound struny a tlusté trsátko. Pokud si teď při úhozu jednou zaexperimentuješ s úhlem, ve kterém se trsátko dotýká struny, může se zvuk velmi pozitivně změnit. Třeba jen minimální nasazení hrany pomůže např. jazzovému kytaristovi k lehce definovanému, čistému tónu – a to i kdyby měl nasazeny ručně pletené palčáky.
A teď?
Co je to za otázku! Mně šlo v poslední půlhodině pouze a jenom o to vyjmenovat faktory, které mohou jistojistě mít velký vliv na tvou hru a které relativně jednoduše umožňují variabilní tón. Je neuvěřitelné, co všechno z toho můžeme dostat. A zjistili jste? Skoro zadarmo!
Trsátko – vezmeme-li v úvahu jeho různorodé použití – na sebe bere jakousi centrální funkci. Objevili jsme totiž jeho potenciál a opravdu vědomě vyzkoušeli jeho mnohočetné možnosti.
Při testu nového hardwaru (kobylky, struníku, snímače, potenciometru, kondenzátoru …) mnohem lépe rozpoznáme, co od čeho může vznikat.
Rozpoznat souvislosti příčin a účinků a především přemýšlet nad možnostmi, že člověk spoustu věcí v životě může vidět, slyšet a vnímat úplně jinak, to v zásadě nikdy nikomu neuškodí.
A ještě: před chvílí mi ze záhrobí zavolal jazzová legenda Wes Mongomery a měl nějaké nápady na další zvuky, které stojí 0 Euro. Skoro jsem na to zapomněl! Takže mockrát díky – drž se, Wesi! A teď mě napadá ještě Jeff Beck, Mark Knopfler a Derek Trucks…. Jsem zvědavý, kdy se objeví první napodobeniny lidských prstů pro zapřísáhlé nepřítele trsátek.
Až to přijde, ozvu se!
