Na následujících řádcích budou popsány a zhodnoceny další dva přírustky mezi krabičkami z již dříve představené série ToneCore od amerických hi-tech pionýrů Line 6. Krabiček ToneCore už je k dnešnímu dni rovných jedenáct druhů, od filtrů, přes zkreslení, kompresory, modulace, delaye, až po reverb.
Z konstrukčního hlediska je mezi všemi jednotlivými krabičkami v této řadě rozdíl pouze v barvě a rozmístění kroutítek a přepínačů na hlavním ovládacím panelu, což platí i pro Verbzillu a Liqua-Flange. Šasi, konektory a footswitch jsou u všech krabiček ToneCore identické včetně povrchové úpravy a barvy, což skýtá jednu poměrně zajímavou možnost, u níž se zastavíme níže. Liqua-Flange i Verbzillu je tak možno napájet jak standardně z devítivoltové baterie nebo adaptérem, který však není přiložen. Při použití adaptéru (od Line 6 i ehm . . obyčejného) nevzniká žádný brum či jiné rušení, častý to nešvar některých klasických analogových krabiček. Výměna baterií je potom řešena tak, aby bylo možno ji provádět bez jakýchkoliv dalších pomůcek. Pouhým stisknutím výstupků po stranách šlapadla a následným jeho zvednutím se dostanete do prostoru, kde je baterie umístěna, a její výměna je tak velmi rychlou záležitostí. Je třeba podotknout, že odběr baterií u krabiček ToneCore je vesměs značný a po jejich vybití, se efekt prostě zasekne. Zapínání efektu, je-li napájen baterií, probíhá klasicky po zasunutí jacku do zdířky Mono/L.
Další, velmi užitečnou, funkcí obou testovaných krabiček je dioda, jež neukazuje rozdílnými barvami pouze režim, v jakém se efekt nachází, tedy On/Off, případně tempo, v němž se daná modulace vlní, ale rozsvítí se vám další odlišnou barvou i v případě vybité baterie. Pak je ovšem třeba ji vyměnit neprodleně.
Obě zmíněné krabičky mají monofonní i stereofonní vstup a rovněž monofonní i stereofonní výstup, což skýtá všechny možné použitelné kombinace. Od mono-mono z kytary do komba, po stereo-stereo v efektové smyčce, kde už nějaký stereo efekt předchází, což už je skutečně profi konfigurace.
Verbzilla ... aneb gigant mezi reverby
Ovládací panel této krabičky je laděn do ocelové šedi. Verbzilla (a Liqua-Flange ostatně také) patří k těm krabičkám Tonecore, které mají kromě relativně běžných efektových ovladačů na výběr z několika různých zvukově zcela odlišných algoritmů reverbu (či flangeru). Tedy nemají ,,klasický“ krabičkový interface známý u svých analogových příbuzných nebo zbytku série Tonecore.
Verbzilla ve svých útrobách skýtá jedenáct přednastavených algoritmů, které si představíme blíže. Po směru hodinových ručiček začneme od dvou pružinových reverbů z vintage komb Fender z padesátých a šedesátých let minulého století. Klasická brilantní ocelová pružina, vhodná především pro ortodoxní bluesové a country hráče. Dalším algoritmem je Plate reverb používaný v sedmdesátých letech prakticky na jakýkoliv nástroj včetně vokálů. Pro retro kapely ideální možnost. Room a Tile potom představují ostrý krátký dozvuk aparátu snímaného mikrofonem umístěném na opačném konci menší místnosti. Živé a konkrétní. Chamber a Hall pravděpodobně budou nejvíce využívanými a univerzálními algoritmy Verbzilly. Jejich mohutné a přitom čitelné dozvuky jsou použitelné jak na tahavá sóla, tak na akordové rozklady hrané na čisté zvuky. Pro naprosto psychedelické pasáže dlouhé jako vesmír a široké jako mysl nasycená LSD je potom určen algoritmus Cavernous.
Zvlášť je třeba upozornit na skvělý algoritmus Ducking, který reaguje na intenzitu hry – a to nepřímo úměrně. Jsou-li tedy struny pořádně ,,proháněny“, dozvuk se ztlumí, aby nezasahoval do hry. Při doznění posledního, nejlépe hodně natáhnutého a rozvibrovaného tónu se potom rozezní v celém svém objemu a kráse.
Šlehačkou na beztak chutném dortu je algoritmus Octo, který lze školometsky charakterizovat jako bohatý a barevně harmonizovaný nereálný prostor, kdy hustota harmonických alikvót je ovládána ovladačem Time. Což ovšem charakter tohoto ďábelsky rafinovaného presetu zdaleka nevystihuje. Jinými slovy, zní to jako varhany s dívčím sborem dohromady umístěné veprostřed Notre Dame. Jednoduše řečeno dokonalý ,,dreamy“ syntetický sound, aniž byste používali kytarový syntezátor jako takový. V nejmenovaném guitar hero brněnské metalové scény vzbudil tento algoritmus po pěti minutách jeho kombinace s ovládáním volume na kytaře (swell effect) nekontrolovatelnou touhu zařadit Verbzillu do rodiny svých ostatních efektů bez toho, aniž jej zajímalo, co vůbec krabička umí dále.
Další ovladače na krabičce potom už poměrně obvyklým způsobem upravují barvu toho či onoho algoritmu. Otočný knob Tone reguluje tonální charakter reverbu od temného a subtilního po jasný a šťavnatý. Ovladač Decay reguluje délku dozvuku, Mix potom poměr efektovaného a čistého signálu – a to až do sta procent efektovaného signálu při maximální nastavené hodnotě. Knob Time je již trochu ,,navíc“ a je obdobou funkce, která se většinou nazývá Pre-delay a řídí zpoždění mezi úvodním tónem až do prvního zaznění dozvuku, a to v rozmezí 10-200 ms.
Parametry Tone, Mix, Decay a Time potom v celku fungují tak, že pokud je v daném algoritmu nějak ,,nakroutíte“, při změně algoritmů si je krabička pamatuje a při návratu na nastavený algoritmus ponechá jeho nastavení, a to do té doby než je daný parametr opět přenastaven.
Velkou vychytávkou Verbzilly je přepínač Trails. Jeho přepnutím je aktivován mód, ve kterém při vypnutí efektu footswitchem nedojde k okamžitému ukončení processingu, ale nastavený reverb ještě krásně dozní – což nejvíc oceňuji u hodně dlouhých dozvuků na konci dramatičtějších pasáží, do jehož doznění již potom kytarista (nebo jiný uživatel Verbzilly) může hrát (zpívat) něco úplně jiného.
Přes všechny klady inženýři L6 pravděpodobně přehlédli jednu chybičku, která naštěstí nijak neomezuje komfort hry či kvalitu efektu samého, přesto je solidní se o ní zmínit. Je-li krabička zapojena a přepnuta do režimu Bypass, společně s přepínačem v poloze Trails On, a vy zvolíte jeden ze dvou prvních "pružinových" reverbů, přepne se Verbzilla samovolně asi po jedné sekundě do aktivního módu. Opravdu ničemu tato, pravděpodobně softwarová, chybka nevadí, spíše překvapí.
Liqua-Flange ... aneb Tekutý svět
Tuto krabičku s modrofialovým ovládacím panelem lze obecně zařadit do čeledi flangerů. Nabízí však široké spektrum zvuků, z nichž některé nejsou zdaleka jen čistými flangery. Od jemného fázování duchu MXR 90, přes filtrované flangery, chorusy a quazileslie bedny, po zcela zběsilé průlety obrovského letadla, kdy se vše prolíná, sviští, protáčí a zběsile rotuje. Nedoporučuji zkoušet s kocovinou do sterea. Následky by mohly být fatální.
Stejně jako u Verbzilly tvorba modulace začíná u výběru správného algoritmu, kterých je v Liqua-Flange jedenáct. Začneme u Saw Down a Saw Up. Jejich charakter připomíná vizuálně na zvukovém diagramu skutečně pilu, zvukově jedná se o poměrně decentní lehce kovově znějící filtr. Sine je potom víceméně nejtypičtější ukázkou klasického flangeru, tak jak je znám z bossáckých krabiček a racků a nahrávek z osmdesátých let. Algoritmus Vintage potom při vhodném nastavení zní velmi věrně jako stařičká slavná zeppelinovská Pageova MXR 90 a je vhodný pro lehké nadýchnutí tónu. Takto může být zapnut prakticky po celou dobu skladby případně koncertu. Poměrně neortodoxní je algoritmus Step, který funguje jako hodně radikální krokovací filtr, který vytváří pravidelně se opakující různě alikvótované a rezonující modulace připomínající ze všeho nejvíc arpeggiátor. Z jeho zvuku lze konstruovat velice netradiční riffy znějící jako kytara s probublávajícími klávesami dohromady.
Na ethno rock ideální. Chorus je vítané zpestření, neboť ač pro chorusy jako takové je primárně určena krabička Space Chorus, tak tento vskutku též nezní špatně. Nijak extravagantně, ale velmi použitelně pro obvyklé rockové aranže. Trig Up a Down potom reagují na hru, kdy začátek vlny závisí na zahraném tónu, od kterého prudce vystoupá a vzápětí nekonečně dlouho padá, případně naopak. Při šikovném použití je tento algoritmus dokonale univerzální. Radikálnější jeho průběh je sonicky velmi avantgardní, připomíná některé modulace na kytarových stopách z desky U2 Discotheque (ostatně Edge je stálým zákazníkem Line 6 a mám lehký dojem, že i inspiračním zdrojem návrhářů Line 6). V rychlém nastavení parametru Speed je možné z tohoto algoritmu dostat mírně kosmicky znějící tremolo, které se může hodit, nemáte-li v úmyslu si koupit krabičku speciálně pro tremolo určenou (viz. dřívější recenze na Tap Tremolo). Při decentním nastavení tohoto algoritmu dostanete proslavený zvuk Briana Maye z One Vision.
Menší výtka směřuje k provedení otočného knobu pro algoritmy (a bohužel to platí i pro výše uvedenou Verbzillu). Na kusu, který jsem měl k dispozici, se polohy přepínače nekryjí s příslušnými popisky na ovládacím panelu a vychází na pravé straně přesně mezi ně - zřejmě chyba v potisku.
Footswitch u této krabičky kromě zapínání a vypínání processingu při jemném sešlápnutí funguje tak, že dvěma sešlápnutími a dobou mezi nimi reguluje rychlost ,,rotace“ flangeru (parametr Speed), tedy podobně jako switch Tap na pedálech Line 6 určených k zesilovačům a preampům. V kontextu Liqua-Flangeru je tato funkce k zulíbání, protože průběžné korigování rychlosti modulace podle tempa bubeníka hrajícího bez metronomu je velmi praktické, o sólové exhibici kytaristy, kdy rychlost flangeru graduje s přibývajícími ovacemi nemluvě.
Ovladače Speed, Feedback, Depth a Time podobně jako na Verbzille korigují nastavený algoritmus. Dlužno dodat, že Depth a Feedback, jejichž nastavení zejména tvoří tonální charakter modulace (a je tedy třeba si s nimi opravdu vyhrát), již tak od poloviny rozsahu zabírají opravdu pořádně a z původním zvukem signálu se nikterak nemazlí. Což je myšleno v pozitivním smyslu slova. Pokud by ani kombinace výše uvedeného neuspokojily zvukové požadavky kytaristy, je možno ještě charakter modulací obměňovat přepínači Polarity Switch a Model Switch, které filtrují každý algoritmus různým způsobem tak, že je možno zvolit buď čistý moderní digitální processing, pseudoanalogový středový charakter nebo vintage vzdušný a kulatý průběh modulací.
Sonických možností Liqua-Flange je tedy skutečně (nebo spíše až neskutečně) dost. A vzhledem k tomu, že je pro nastavení smysluplných kombinací třeba trochu ,,vědět“ něco o flangerech, může být možností nastavení pro méně trpělivého kytaristu až příliš. V souvislosti s tím směřuje výtka i k jinak kvalitnímu a přehlednému manuálu. V něm jsou formou obrázku pozic ovládacího panelu ,,nakrouceny“ pouze tři presety. Jsou sice reprezentativní, ale vzhledem k obrovskému množství možností výsledných zvuků jich přeci jen pro rámcovou představu nového uživatele o poslouchatelných možnostech krabičky mohlo být více, přinejmenším pro každý algoritmus jedna typická ukázka nastavení.
U Line 6 člověk nikdy neví, čím bude dál překvapen, což platí v kontextu produktů Line 6 i pro něco zdánlivě relativně nepříliš sofistikovaného jako jsou krabičky ToneCore. Jádro pudla spočívá v tom, že každá krabička ToneCore je až na ovládací panel a pod ním skrytý procesor s jiným softwarem zcela identická a vyjmout celý panel s procesorem a elektronikou, vzhledem k tomu, že ke zbytku není přidrátován, je poměrně rychlé, snadné a vůči funkčnosti krabičky bezpečné. U Line 6 tedy dospěli k názoru, že je levnější měnit jen panely a nikoliv celé robustní krabičky. Byla tedy ohlášena nová řada ToneCore modules, kdy koupíte jednu (jakoukoliv) krabičku z této řady a dále již můžete přikupovat a měnit pouze ovládací panel obsahující procesor s konkrétním efektem. Za předpokladu, že nepotřebujete krabičky používat simultánně, případně si nejste jisti, kterou vlastně chcete, nebo máte víc kapel, kdy v jedné užijete metalová zkreslení a v druhé naopak novoromantické chorusy, je to velmi neotřelý nápad. V případě, že cena těchto modulů bude vzhledem k ceně krabičky alespoň trochu motivující, je zřejmé, že se jedná o chytrý a z pohledu uživatele velice praktický obchodní tah.
Obě krabičky je tedy možno zhodnotit jako nikterak nevybočující z dosti vysoce nastavené laťky efektů ToneCore. Naopak přinejmenším Verbzilla je víc než důstojným představitelem kvalit celé série. Krabičky, když jsou vypnuté, navíc nijak neovlivňuji průchozí signál, což je dalším rysem jejich povšechné solidnosti. Zvukově je ve srovnání s obvyklými krabičkami pro flangery a hally ToneCore o několik tříd výše. Velmi čistými a křišťálovými dozvuky pak Verbzilla výrazně překračuje úroveň běžné krabičky až někam ke studiovému rackovému procesoru, což je nejvíce markantní při jejím použití na vokály. Ostatně důraz na její kvalitu je patrný i v použití celokovových potenciometrů, tedy žádné plastové osičky, jako u zbytku série.
Svými zvukovými možnostmi mohou, jak Verbzilla, tak Liqua-Flange, najít velmi široké využití, které se rozhodně neomezuje jen na kytaristy. Dokážu si plně představit jejich využití klávesovými hráči, Liqua-Flange by jistě obohatil i škálu zvuků leckterého progresivnějšího basisty a Verbzilla se může bez hany objevit u nohy zpěváka či v jednodušším zvukařském racku. O dalším využití ve studiu, např. pro ,,Kashmirizování“ bicích či perkusí a pro práci se samply a smyčkami nemluvě.
