Guthrie Govan je dnes ztělesněním všeho, co si lze představit – v tom dobrém smyslu – pod pojmem kytarový hrdina. Skvělý rockový tón kombinovaný s tím správným feelingem, kdy se v jeho hře propojují vlivy klasického rocku s moderními prvky, a i když bluesové linky ozdobené krásným vibratem střídají technicky náročné pasáže složené z těch nejnáročnějších technik, kdy například kombinuje tapping přes více strun s širokými prstoklady levé ruky třeba přes celou kvartu, jedno zůstává: jakási lehkost, samozřejmost, hravost a plynulost, která působí tak, jako by nebylo nic snazšího než hrát. A také melodika. I ta ho podstatně odlišuje od zástupů jiných. Navíc, ačkoliv je to každým coulem kytarista stavějící na odkazu rocku a blues, málokterý styl je mu cizí, ať už se jedná o jazz či třeba country. Guthrie Govan, už z jeho vystupování evidentně angličan každým coulem, se narodil v roce 1971 v Essexu a kytaru vzal poprvé do rukou ve třech letech, kdy se začal učit první skladby Elvise Presleyho. Zpočátku se spoléhal hlavně na vlastní ucho a pět akordů, které ho naučil jeho otec.
Ten ho od počátku v jeho snažení podporoval a navíc mu umožnil přístup k rozsáhlé sbírce desek, kterou Guthrie začal chroustat – jak ušima, tak na hmatníku – v chronologickém pořadí – od Jerry Lee Lewise a Little Richarda přes Beatles, Cream nebo Hendrixe až po Zappu, AC/DC a tak dále. „Jednu věc jsem si uvědomil už docela brzy: Hudba je všude kolem vás,“ říká Govan. „Nemusíte se učit jen kytarová sóla z oblíbených nahrávek, můžete se učit třeba jingly z televizních reklam, hudbu, kterou pouští ve stánku na zmrzlinu. Vždy jsem se snažil být otevřený ke všem hlukům, které jsem slyšel kolem sebe.“ Jediné formální hudební vzdělání získal při krátkém studiu houslí.
Už v devíti letech vystoupil se svým bratrem v jednom televizním pořadu. Až během střední školy se seznámil s proudem zvaným „shred“ a přičichl k nahrávkám virtuózních elektrických kytaristů té doby – ačkoliv do té chvíle ani nevěděl, co je to Floyd Rose, dodnes je například velkým obdivovatelem mnohými zatracovaného Yngwieho Malmsteena. Líbil se mu Steve Vai i Metallica. „Yngwie je pro mě důkazem, že je možné mít takovou techniku a hrát neskutečně rychlé věci a přitom znít tak, že to myslíte vážně,“ říká otevřeně, i když to možná není populární názor a svou arogancí proslulého Švédo-Američana se nebojí postavit třeba hned vedle B.B. Kinga. Nebrání se však ničemu, dnes se hlásí třeba i k elektronice, konkrétně třeba k Aphex Twin nebo Squarepusher. Byť hrával nejčastěji se staršími než byl sám, během svých teenagerských let vlastně nikdy nebyl stálým členem žádné kapely, a přitom se stále cítil rozpolcený mezi potřebou vzdělávat se, která ho přivedla ke studiu angličtiny na oxfordské univerzitě, a sklony být „špinavým“ rockerem. (Ostatně jeho „hippiesácký“ zjev, dle vlastních slov spíše vedlejší produkt toho, že se o svůj vzhled nijak nestará, řadu lidí doslova fascinuje.)
Profesionální dráha
Ke zvratu došlo, když poslal demo Miku Varneymu, který psal sloupek pro americký časopis Guitar Player, kde představoval typicky virtuózní neoklasické kytaristy a jejich nahrávky pak vydával ve svém labelu Shrapnel. (Takto odstartovala například i hvězdná kariéra Malmsteena a mnoha dalších. Mimochodem, tento sloupek byl velmi populární a sledovaný, uvědomme si, že v 80. letech či začátkem 90. nebyl k dispozici internet s informacemi, jakých je dnes možná i více, než je zdrávo.)
A Varney Govanovi nabídl smlouvu na nahrávku, což bylo pro mladého kytaristu nesmírně povzbuzující. Co se stalo, je nejen zajímavé, ale zároveň to leccos napovídá o osobnosti Guthrieho Govana. „Můžu zcela poctivě říct, že toto schválení se známkou ‚Varney’ bylo jedním z hlavních faktorů v mém rozhodnutí zříci se vysokoškolského titulu z anglické literatury a namísto toho se pokusit stát se profesionálním muzikantem.“ Fakt, že jméno tohoto instrumentalisty zůstávalo i pro řadu lidí, kteří se o progresivní či instrumentální kytarový rock zajímají, zcela neznámým, má svůj důvod.
Svou profesionální kariéru v oboru kytary nicméně mladý Guthrie začal oproti řadě jiných uznávaných instrumentalistů poněkud netradičně – namísto toho, aby se proslavil jako „sideman“ vedle slavných jmen, nebo se „nechal“ takříkajíc někým objevit jakožto mladý talent a začal chrlit nahrávky pod vlastním jménem, vydal se cestou poněkud pragmatičtější. Své instrumentální dovednosti využil k tomu, že začal přispívat do anglického kytarového časopisu Guitar Techniques.
Nebylo by na tom vlastně nic divného. Ovšem Guthrie se stal díky svému umění v komunitě kolem časopisu doslova proslulým, a to už od svého prvního příspěvku mapujícího originální techniku legendy jménem Shawn Lane. Psal se rok 1994. O rok dříve stihl ještě Guthrie zvítězit v soutěži o kytaristu roku vypsané časopisem Guitarist.
Časem začal postupně působit i jako instruktor a lektor v řadě hudebních institucí, čemuž se v určité míře věnuje dodnes. Už během těchto let prokázal skvělé osvojení si nejrůznějších kytarových stylů, ale i svůj osobitý a originální přístup a techniku i schopnost naprosto plynule přecházet mezi různými styly a technikami. Dnes ale postupně tyto aktivity minimalizuje, do časopisu už nepřispívá, a jak říká, splácí svůj dluh skutečnému hraní, skládání a odkrývání toho, co v něm je.
Na výletě v Asii
Začátek skutečné kariéry kytaristy přišel po roce 2000, kdy Guthrie začal spolupracovat s kapelou Asia. Objevil se na albech Aura (2001) a Silent Nation (2004), zahrál si na turné k těmto deskám a poté, co klávesista Geoff Downes resuscitoval originální sestavu Asie, pokračoval Govan dál ve spolupráci s Johnem Paynem a Jayem Schellenem. S těmi dokonce dohromady vytvořil projekt GPS, pod jehož hlavičkou vydali v roce 2006 nahrávku Window to the Soul. I když teď trochu přeskočíme v čase, doplňme, že s lidmi kolem Asie aktivně hrával zhruba do roku 2009 a v roce 2012 si pak zahrál na albu The Mystic Technocracy – Season 1: The Age of Ignorance progresivně metalového projektu Docker's Guild, kde se na postu zpěváka také objevil John Payne. Tento projekt dal dohromady klávesista Douglas R. Docker, který ke spolupráci přizval docela solidní sestavu – bicí Gregg Bissonette, basa Tony Franklin, na kytaru jinak také Jeff Watson a u zpěvu dále Goran Edman (Malmsteen, Brazen Abbot atd.), Tony Mills (TNT a další) či Amanda Somerville. Za zmínku stojí i Guthrieho spolupráce s kapelou The Young Punx, která potvrzuje jeho široký záběr a otevřenost vůči elektronice.
Erotické koláčky
V roce 2006 ale především přišlo první sólové album. Jako blesk z čistého nebe rozčíslo stojaté vody instrumentálního kytarového rocku. V žánru v té době naprosto nepopulárním a zatracovaném, jak jen může hudební žánr být, způsobil Guthrie Govan pěkný poprask. Zvěsti o albu Erotic Cakes se šířily postupně, pomalu si nacházelo nové a nové posluchače a především naprosto nadšené odezvy. Samotný název – Erotic Cakes –, který odkazuje na seriál Simpsonovi, kde se tak v jednom z dílů jmenoval stánek s koláčky, přitom napovídá, že pro Guthrieho Govana je typické, že k hudbě přistupuje naprosto profesionálně, ale zároveň s pro něj typickým, tak trochu anglickým humorem.
Album mu „nabubnoval“ Pete Riley, basu obstaral bratr Seth Govan, a mihli se tu i velezajímaví hosté – Richie Kotzen ve skladbě Ner Ner a Ron „Bumblefoot“ Thal (dnes Guns’n’Roses) v Rhode Island Shred. Toto album shrnuje všechno dosavadní kytarové snažení Guthrieho Govana, který sám říká, že některé skladby byly staré i 20 let. Chtěl se jich zkrátka „zbavit“, aby se mohl pohnout dál. Zanedlouho poté Guthrieho potkala smůla, když po vykradení skladu zmizelo společně s vybavením i několik tisíc kopií CD. Vydávající label tehdy vyhlásil, že pokud se zloději podaří všechna alba prodat, má u nich práci jistou.
Erotic Cakes si však svou kombinací skvělých melodií, feelingu,výborného tónu, ale i „vymakané“ techniky Guthriemu v každém případě zajistily v kytarové komunitě skutečný věhlas. Na albu se prolíná řada vlivů a stylů, do rocku a blues prosakuje tu a tam trocha jazzu, fusion, funky, country a svým zvukem je naprosto nadčasové. Navíc s tím, jak se rozjížděl fenomén Youtube.com a množily se weby s instruktážními videi, se začaly objevovat studiové video shoty, na nichž Guthrie prezentoval například styly známých kytaristů či sólové skladby. Dnes se má všeobecně za to, že Guthrie Govan patří k nejlepším příkladům těch, které proslavil právě Youtube. A je to zřejmě také pravda. Je ovšem jedním dechem nutné dotat, že není možné opomíjet léta skutečné muzikantské „dřiny“, kterou si Guthrie poctivě, ale také s radostí odpracoval.
Bez zajímavosti není ani to, že se sestavou, s níž hrávali materiál z alba naživo, a kterou nazýval The Erotic Cakes, dali spolu se saxofonistou Zakem Barrettem také dohromady jazz-fusion kapelu The Fellowship, s níž hrávali po několik let pravidelně každý čtvrtek v jednom klubu v Chelmsford v Essexu.
Nástup Aristokratů
Na vznik uskupení, které se dnes dá považovat za hlavní či domovskou Guthrieho kapelu, se dá nahlížet jako na podobně bizarní, jako to bylo s popisovaným začátkem jeho kariéry profesionálního kytaristy. Nápad dát dohromady sestavu instrumentálního „power tria“ nepocházel ani od Govana, ani od baskytaristy Bryana Bellera nebo bubeníka Marco Minnemanna. Dohromady se dali pro jednorázové vystoupení na americkém veletrhu NAMM Show. Guthrie Govan byl tehdy dokonce jen náhradníkem povolaným za 5 minut 12, náhradníkem za kytaristu, kterého měli Minnemann a Beller původně dohodnutého. Ale všem třem se dohromady nakonec hrálo více než dobře, a zdá se, že si porozuměli i po lidské stránce – zkrátka to mezi nimi tak nějak zajiskřilo. „Ta chemie byla skvělá. Hned, jak jsme dohráli, jsme si řekli – tohle funguje, měli bychom to nahrát,“ popisuje Govan. A tak vznikla kapela, které se dnes říká „Cream 21. století“. „Beru to označení s rezervou, kdokoliv má Cream rád, by to mohl okamžitě odmítnout a nás si znelíbit. Ale jedno se mi na Cream vždy líbilo, byla to opravdová kapela,“ váhá Guthrie. „Co skutečně nemám rád, je když všechno, co je zajímavé, obstarává jen kytarista, a bicí s basou zůstávají na pozadí, aby zajistily základní jednoduchý rytmus a základní noty. To mě nudí. Živá muzika by měla být o interakci mezi lidmi v kapele.“
Navíc všichni už měli v té době dobré jméno a za sebou řadu zajímavých muzikantských zkušeností. Tak třeba Marco Minnemann měl za sebou pestrou kariéru sahající od UKZ a Treye Gunna po supertechnický a progresivní death metal s německými Necrophagist. Bryan Beller působil u takových jmen, jako Mike Keneally (dříve hrál se Zappou), Steve Vai, nebo v sestavě Dethklok. Tyto reference tedy sestavě The Aristocrats zajistily slušnou pozornost již do začátku.
Ukázky kytarového řemesla Guthrieo Govana (skladba Ner Ner, natočeno pro www.licklibrary.com)
Nedlouho nato, v roce 2011, následovalo první album s jednoduchým názvem The Aristocrats, které nabídlo kolekci skladeb autorsky rovnoprávně rozdělených mezi všechny tři členy kapely. Najdete na ní vše, co je možné si od této trojice představit – Guthrieho i Bellerovu skvělou hru, která balancuje mezi progresivními až šílenými pasážemi a klasickými rockovými melodiemi, Minnemannovi nápadité rytmy, aranže občas uhlazené, občas záměrně drze přeskakující z jedné polohy do jiné, a to vše zaobalené do zvuku, který dává znát, že posloucháte mistry svých nástrojů. Vše přitom působí naprosto uvolněně, skladby ctí principy power tria, nejsou přeplácané vrstvenými nástroji, dýchají a dávají jednotlivým členům prostor vyřádit se a improvizovat. Není divu, že si tento svěží projekt získal řadu příznivců, kteří se rekrutují z různých stylů a generací – už díky rozpětí hudebních žánrů, ve kterých jednotliví hráči zanechali své nesmazatelné otisky. Po první studiové nahrávce tak následovalo úspěšné turné, které přineslo živý záznam v podobě 2CD a DVD s názvem Boing, We'll Do It Live! (2012). Pro ty, kdo neměli možnost vidět to na vlastní oči, je to vlastně ideální příležitost shlédnout skutečný důkaz toho, jak dobře to mezi těmito muzikanty funguje. Jejich interakce je téměř telepatická. „S Aristocraty, ačkoliv se snažíme držet se určitých komponovaných pasáží v každé skladbě, je velký prostor pro improvizaci a pro to, abychom song hráli každou noc jinak. Hrajeme rockové skladby, ale jakoby s jazzovým přístupem, a pokoušíme se užít si co nejvíc legrace,“ popisuje Guthrie. Zároveň je to vlastně první oficiální videozáznam, na kterém je možné vychutnat si Guthrieho umění v plné parádě. „V power triu má člověk skvělou svobodu být sám sebou. Zároveň je to ale výzva, když se jen dva lidé snaží, aby to znělo harmonicky tak plně, jak to jen jde.“
Mezi působením s The Aristocrats si Guthrie Govan stihl odskočit, aby natočil sólovou kytaru v rámci posledního sólového projektu Stevena Wilsona, hlavního mozku Porcupine Tree, s názvem The Raven that Refused to Sing (and Other Stories), s nímž pak odjel také turné. Sám říká, že to pro něj bylo užitečné v tom, že kvůli velkému množství nástrojů musel začít kytaře přemýšlet jinak a hledat i v rámci frekvenčního spektra ten správný prostor, kde by v celkovém mixu dobře doplňovala celek.
Kulturní střet
Ale protože kapela The Aristocrats dobře nastartovala a Govana, Bellera a Minnemenna opravdu baví, a navíc je i úspěšná, nebylo proč čekat. Hned v letošním roce tak The Aristocrats natáčejí druhou studiovou nahrávku s názvem Culture Clash. Ta znamená důležitý krok vpřed hlavně v tom, že zatímco u prvního alba se ještě vzájemně ani neznali a snažili se jen zachytit určitou energii, která mezi nimi vznikla, tentokrát už se ničeho nebáli a i z hlediska stylistického rozpětí si tak věřili mnohem více. „Byli jsme si jistí, že naše hudba bude vždy identifikovatelná s námi, bez ohledu na to, do jakých extrémů zajdeme – jen tím, jaká je mezi námi chemie a interakce při společném hraní. Nová hudba je tak ještě obtížněji kategorizovatelná, ale ne že bychom kvůli tomu nespali,“ popisuje současný stav kapely kytarista.
Druhé album potvrzuje nastavený směr hlavně v jednom: Tato kapela se nesnaží vtěsnat do vyjetých kolejí nějakého konkrétního stylu. Už samotný název evokuje naprosto svobodné propojování nejrůznějších směrů, vlivů, žánrů nebo kulturních paradigmat, které jsou jednotlivým členům kapely blízké – a naprostou neochotu nechat se jakkoliv omezovat. „Náš zvuk vychází z toho, jak hrajeme, když hrajeme společně,“ poukazuje Guthrie. „Proto jsme chtěli být trochu odvážnější a šílenější, pokud jde o skládání a záběr nového alba. Extrémní pasáže jsme chtěli udělat ještě extrémnějšími, takže divoké party jsou ještě divočejší a ty pěkné zase pěknější.“
Co se týká nahrávání ve studiu, je zajímavé, že i tady je pro kapelu důležitý vzájemný kontakt. „Tentokrát jsme našli lepší řešení, jak si ve studiu všechno nastavit tak, abychom dosáhli dobré izolace a zároveň si udrželi oční kontakt. Nejlépe totiž fungujeme, když jeden na druhého vidíme tak jasně, jako jeden druhého slyšíme,“ popisuje Govan.
Přitom se zdá, že si Govan, Beller a Minneman rozumějí ještě v jednom: Smysl pro humor. Příjemný, přirozený a nenásilný. Odráží se nejen v jejich vystupování třeba při hraní naživo, ale prolíná se i společně produkovanou hudbou The Aristocrats, ze které tak na člověka sálá vstřícnost, „pohodička“ a nadhled. „Nikdy jsem si nemyslel, že by hraní mělo být nějak vážné – hej, mrkejte, co umím, a třeste se. Je to možnost vyjádřit cokoliv, co chcete sdílet.“
Budoucnost je pro Guthrieho otevřená kniha. Jisté je jedno – po letech instruktáže, výuky a zápisů práce jiných do not se chce nyní, když má konečně možnost a uživí se tím, věnovat skutečnému hraní, skládání, kapelám. Na časté otázky, zda bude nové sólové album, reaguje vesměs neurčitě – časem určitě ano, rád by, to jistě, ale ani se nepokouší dávat nějaké nereálné termíny. Bere věci tak, jak přicházejí, a nedokáže odmítnout zajímavou nabídku ke spolupráci, která dá možnost zahrát si se zajímavými lidmi v zajímavých projektech. A především, s The Aristocrats si opravdu užívá a baví ho to.
Nástroje
První z pořádných kytar, které kdy měl, byl pro Guthrieho Govena Gibson SG, kterého vlastní dodnes, nicméně nechává jej raději pod zámkem. Jestli je pro něj nějaká kytara typická, byl to ještě donedávna jeden z nástrojů značky Suhr, kterou dlouhá léta podporoval a ve spolupráci s ní připravil celkem tři signature modely. Kromě nich používal také custom verze modelů Standard, 24pražcový Modern a Classic či Classic T. Dlouhou dobu preferoval kytary s mahagonovým tělem i krkem bez lakování a s hmatníkem z pau ferro (prý zřejmě bolívijský palisandr), na němž se mu líbil pro něj charakteristický twang, ale posléze, v době nástupu The Aristocrats, přešel na lípu s vrchní javorovou deskou s nitro lakem. Důvodem podle něj byl lépe pokrytý rozsah frekvencí u kytar z těchto dřev. Namísto středy docela zvýrazňujícího mahagonu to podle něj dává lepší výšky i více basů, což je podle Govana důležité pro to, aby byl tón v triu co nejmasívnější. U těchto kytar používal také hmatník a krk z tzv. pečeného javoru. To proto, aby poskytl větší stabilitu na cestách – krk tak nemá tendence se prohýbat nebo se křivit do vrtule. Na těchto kytarách používal tremola Gotoh a systém Tremol-No pro uzamčení tremola a snímače Suhr se středně silným výstupem, ne příliš velkým, aby kytara netratila svůj charakter – konkrétně Suhr SSH Plus u kobylky, Suhr FL uprostřed a Suhr SSV u krku.
Poslední novinkou v jeho nástrojové výbavě je prototyp signature modelu Charvel (dnes spadající pod Fender). Značky, kterou si řada lidí spojuje spíše s hair metalem 80. let, ale ti „kdo vědí“, na kvality a schopnosti jejích kytarářů nedají dopustit. Koneckonců signature prototyp (USA custom shop) má velmi blízko ke klasickému stratovskému tvaru, který z tradic vybočuje hlavně díky Floyd Rose tremolu a kombinaci snímačů humbucker/single/humbucker. Krásný vzhled této kytaře dávají použité dřeviny – i když na albu použil ještě prototyp s tělem z koa, dnes už používá svoji osvědčenou a preferovanou kombinaci: Tělo z lípy se svrchní deskou z očkového javoru, tedy nejvyváženější kombinaci pro případ, že s sebou nemůže vzít více než jednu kytaru.
Lépe znějí čisté tóny a celkově i vyšší frekvence, navíc je tělo pouze olejované, aby dřevo lépe dýchalo. Krk je opět z „pečeného“ javoru pro odstranění maxima vlhkosti. Snímače byly navrženy Michaelem Frank-Braunem (Fender), který navrhoval custom shop snímače třeba pro Erica Johnsona. Důraz byl kladen na to, aby kobylkový humbucker dodal co nejtlustší zvuk bez zbytečné komprese, aby Guthrie mohl co nejflexibilněji pracovat s tónem a jeho dynamikou. Kytara je osazena klasickým, spolehlivým tremolem Floyd Rose, ale s tím rozdílem, že nepoužívá zámky na krku – namísto toho má kytara klasický kostěný nultý pražec a struny stabilizují zamykacími ladicími mechanikami Sperzel. Podle Guthrieho to zajišťuje opět větší stabilitu. „Prakticky tu kytaru nejsem schopný rozladit,“ říká. Navíc prý může zcela plynule přejít na ladění dropped D, které v některých skladbách používá. Jinak produkční model Charvel by se měl objevit kolem nového roku. Vedle svých hlavních nástrojů ale používá tu a tam třeba bezpražcovou kytaru Vigier Excalibur/Surfreter, Fender Select Jazzmaster HH v projektu s Wilsonem a na posledních „Aristokratech“ se objevil i Gretch Reverend Horton Heat signature s tremolem Bigsby („Je to jako hrát na jiné planetě v osmém měsíci těhotenství.“).
V současné době jsou Guthrieho vyvolenými strunami Rotosound Roto Yellows .010-.046 ve standardním ladění (jak bylo zmíněno, příležitostně přechází k podladěnému D) a používá trsátka Red Bear Big Jazzer Heavy. Jinak kvůli víceprstému tappingu přes více strun má za nultým pražcem obyčejně připravenu také pěkně huňatou gumičku do vlasů.
Zesilovače a efekty
Zvuk The Aristocrats v současnosti definuje Suhr Badger 30, celolampový zesilovač (hlava) o výkonu 38W s reproboxem Suhr 2×12 (s reproduktory Celestion Heritage G12-65s ). Ale při nahrávání Culture Clash použil ještě Fender Supersonic 22 a signál rozdělil mezi ně pomocí Axess Electronics BS2 Bufferu.
Není to ale jen otázka modelů a vybavení, ale spíše celkové filozofie: Pro Guthrieho je typické, že se vyhýbá superzkresleným zvukům a i při sólech sází na sice zkreslený, ale přirozený zvuk skýtající dostatečnou dynamiku, namísto high-gainové komprese, která zdánlivě vše usnadňuje při hraní náročnějších věcí: „Naneštěstí čím snazší je na určitý zvuk hrát, tím těžší je ten zvuk poslouchat,“ říká. „V mých uších ten vysoce zkreslený zvuk zní spíš nepříjemně a falešně. A když to posloucháte naživo při vysokých hlasitostech, stává se až poněkud únavným.“ Přesto je ale potřeba dodat, že se prý vyžívá v tom, že si na zesilovači nastaví vše na „10“ a pomocí volume pedálu kontroluje, jak moc chce mít zvuk čistý či zkreslený. „Je dobré vědět, že ta nebezpečná neukázněnost a divokost tam je a můžu se k ní dostat jen tím, že sešlápnu volume pedál naplno, a pak jej zase stáhnu tam, kam potřebuji.“
Naživo jinak používá k modelu Badger 30 i 100W zesilovač Custom Audio Amplifiers PT-100 (patří také pod Suhr) plus box CAA 4x12 s reproduktory WGS Veteran 30. Dříve – třeba na albu Erotic Cakes – dlouho využíval zesilovače anglické značky Cornford, vyhledávané pro velmi přirozený, dravý zvuk, konkrétně modely RK100, MK50 či Hellcat. Později zkoušel i zesilovače Brunetti CustomWork Mercury 50. Na letošním turné se Stevenem Wilsonem pak Govan používal 100W zesilovač Victory Howler navržený Martinem Kiddem (dříve designoval pro Cornford) a osazený koncovými lampami 6L6 namísto pro Guthrieho obvyklými EL34.
Guthrieho pedalboard v současnosti obsahuje sadu klasických, vesměs analogových efektů, často ne zrovna rozšířených značek. Velmi často zapíná Suhr Koko Boost, který si dobře sedne se zvukem jeho hlavy Suhr, a chybět nemůže volume pedál – dříve to byl Ernie Ball VP Jr Volume Pedal, ten ale později nahradil modelem Dunlop Volume X, protože je o něco menší.
Z dalších efektů je zde Analog Man Clone Analog Chorus, Guyatone WR-3 Wah Rocker (autowah), Xotic Robotalk Envelope Filter nebo Dunlop Jerry Cantrell Signature Wah. Z digitálních efektů pak využívá Flashback Digital Delay a Hall of Fame Digital Reverb – oba TC Electronic a oba zapojené v efektové smyčce. Na místě ladičky byste našli TC Electronic Polytune. Při nahrávání Culture Clash využil třeba i Wampler Euphoria (pro zvuk ve stylu Dumble), Analog Man Sun Face (jeho nejoblíbenější fuzz), chorusy DLS Vice Versa a Providence Anadime.
Naproti tomu pedalboard pro turné s Wilsonem – to bylo dílo poněkud náročnějšího inženýringu. Kvůli replikaci dosti široké škály zvuků byl použit přepínač TheGigRig MIDI-14, který umožňuje používat 14 různých kombinací zapojených krabiček. Kromě Guthrieho oblíbených efektů mezi nimi najdete například podlahovou verzi digitálního Eventide Time-Factor nebo distortion Source Audio Sound-Blox Multiwave Distortion.
I tak ale pořád nepatří k těm, kteří mají na každý zvuk naprogramovaný MIDI patch, který za ně všechno udělá, aniž by se museli dotknout potenciometrů na kytaře. „Mám trochu podivně pocit větší kontroly, když rozumím tomu, odkud tón přichází, a vím, co se stane, když lehce pootočím tónovým knoflíkem. Díky volume pedálu mám dva způsoby, jak ovlivňovat výstup z kytary během hry. Když stáhnu hlasitost na kytaře, je tón tenčí a kousavější, když ji stáhnu volume pedálem, ekvalizace zůstane prakticky stejná,“ vysvětluje Guthrie. Během nahrávání však věnuje hodně úsilí nalezení „sweet spotu“, kdy potenciometr hlasitosti na kytaře dává optimální výstup podle toho, jak tlustý zvuk chce. „Třeba pro sólo jej nastavím na 9 či 10, zatímco když jej u doprovodu dám na 5-6, pomůže mi to líp se prosadit v mixu. Všechno je to věc experimentování.“